Krátce po promoci jsem se vdala a za rok se mi narodil syn Petr. Byla jsem šťastná jako nikdy v životě - dokud ve dvou letech neonemocněl. Z chřipky se vyklubal zánět mozkových blan a můj chlapeček se dva týdny potácel mezi životem a smrtí. Lékaři mě varovali, že i když se uzdraví, nemoc může zanechat trvalé následky. Tehdy jsem si koupila svou první láhev vína. Zachutnalo mi a hlavně tlumilo mé úzkostné stavy.
Péťa se naštěstí uzdravil a vyvázl bez jakýchkoli následků, ale já už se alkoholu nedokázala vzdát. Jakmile se vyskytl nějaký problém, sáhla jsem po skleničce. Manžel si ze začátku ničeho nevšiml, víno jsem schovávala a dech si osvěžovala ústní vodou a žvýkačkami. Nepřipouštěla jsem si, že se stávám závislou, a samu sebe jsem přesvědčovala, že mám všechno pod kontrolou. Jistěže neměla. Měnilo se mé chování, když jsem se víc napila, byla jsem nesnášenlivá, někdy i agresivní, uvědomovala jsem si, že s tím musím něco dělat, a svěřila se svému muži. Nekritizoval, nementoroval. Dohodli jsme se, že budu chodit na antabus. Pomohlo to, přestala jsem pít, po mateřské jsem nastoupila do práce a měla jsem za to, že mám alkoholickou etapu za sebou.
Narodilo se nám druhé dítě, holčička Jana, byla jsem znovu na mateřské, ale flašky jsem se ani nedotkla. Jenže kdesi hluboko v hlavě pořád tikala ta časovaná bomba, čekala na svou příležitost a ta přišla. Syna vyhodili ze střední školy kvůli stovkám neomluvených hodin, matka onemocněla Parkinsonovou chorobou, a aby toho nebylo málo, přišla jsem manželovi na nevěru. Cítila jsem se osamělá, zrazená, bez opory, musela jsem se starat o matku, u níž nemoc rychle postupovala, a ke slovu zase přišel „přítel“ alkohol. Pila jsem a pila, neschopna cokoli řešit. Manžel se ke mně vrátil, syna srovnal a pro mou matku našel pečovatelku. Dodnes jsem mu za to neskonale vděčná.
Tehdy jsem se ale propila až do léčebny. Vím, že jsem alkoholička, i když vyléčená, a že jí budu až do konce života. Vím, že si nesmím dát ani náprstek, ale jakmile jsem ve stresu nebo se vyskytnou nečekané problémy, touha po sklence ve mně zasyčí jako jedovatý had. Překonat ji je pro mě někdy nesmírně těžké. Často mám problém projít při nákupech kolem regálů s alkoholem, tak silné je puzení sáhnout po láhvi a strčit si ji do košíku.
V naší rodině se kvůli mně vůbec nepije. Manžel udělal dětem přednášku o genetické predispozici k závislosti. Já jsem pro ně odstrašující příklad, stejně jako jejich dědeček, můj otec, kterého ani nepoznaly. Nikdo mnou pro moji nemoc, protože závislost nemoc je, nepohrdá. Nebo to aspoň nedávají najevo. Tedy myslím v práci, kde o mém problému vědí. „Někdy mě ale přepadne neodolatelná chuť dát si sklenku! Pak vezmu našeho psa a běžím s ním do lesa. Běžím tak dlouho, dokud mě ten démon neopustí." I tak se bojím, abych do toho hrůzného kolotoče znovu nenastoupila.
SLOVO ODBORNÍKA
* Ne všechny ženy se svou nemocí bojují tak úspěšně jako Hana, která má také velké štěstí na lidi ve svém okolí. I když je česká společnost k alkoholu velmi tolerantní, závislost většinou považuje za zlovůli postiženého. Tento názor bohužel zastávají také mnozí lékaři.
* Závislost na alkoholu je nemoc, kterou bychom mohli přirovnat třeba k diabetu 2. typu. U obou existuje určitá vrozená dispozice k chorobě, k níž se přidávají vlivy z okolí. V případě diabetu to je nesprávný životní styl, tedy hodně kalorií a málo pohybu, u závislosti na alkoholu je to popíjení, kterým si jedinec „řeší“ úzkost, obavy, depresi, nepříznivou životní situaci nebo mu alkohol jen prostě chutná.
* Znaky závislosti jsou neovladatelná touha pít alkohol, porucha sebeovládání v souvislosti s pitím, abstinenční příznaky (bolesti hlavy, třes, bušení srdce, nervozita) bez alkoholu, zvyšování množství alkoholu k dosažení „opilosti“, zanedbávání jiných činností, koníčků a zájmů, pokračování v pití alkoholu přes zjevné důkazy, že jedinci škodí (jak na zdraví, tak v práci a mezilidských vztazích). Pokud u člověka přetrvávají tři ze zmíněných kritérií po dobu jednoho roku, jedná se pravděpodobně o závislost.
* Alkohol však škodí i lidem, kteří na něm nejsou závislí. Podle posledních doporučení Světové zdravotnické organizace neexistuje „bezpečná“ dávka alkoholu, která nemá škodlivé účinky. Obecně se považuje za vysoce rizikové pití, když muž vypije tři a více půllitrů desetistupňového piva, tři „dvojky“ vína nebo tři velké „panáky“. Ženy mají nižší detoxikační kapacitu, takže by neměly vypít více než dva výše uvedené nápoje. Ohroženy jsou především játra, mozek a slinivka, ale i jiné orgány, zvyšuje se pravděpodobnost nádorového onemocnění. Čím častěji se objeví vysoce rizikové pití, tím horší důsledky.
* Haně gratuluji k její odvaze si problém vždy přiznat a řešit. Závislost je totiž chronickou chorobou, která se ráda vrací a musí se léčit opakovaně.