Dum spiro spero.

Po hlavy lámání jsem (mimo jiné, běžné promoční dárky) vymyslela kalendář z jejích vlastních fotografií, který začne dnem promoce.

Pro méně chápavé: jako že teď teprve začíná ten pravý život.

Moje první cesta tedy musela zákonitě začínat u šuplíku, kam se v naší rodině celý život ukládaly alba či fotky „jentak“ v obálkách i bez nich. To podle toho, jak moc byl či nebyl amatérský fotograf puntičkářem. Na mou duši, dlouho jsem tam nenahlídla, naposled když jsem dětská alba vyvedená i s popisky důležitých činností (první vdechnutí, první zub či první vstup do školy) odevzdala svým dcerám. Tuším to bylo k nějakým Vánocům. Čímž se šuplík docela uvolnil.

Zvláštní pocit.

Otevírala jsem ty popsané i nepopsané obálky: Bulharsko 1979, rekreace Balaton - rok se mi někam ztratil, Barunka 2 roky, tábor Veronika 1980. Babička u svého šicího stroje, děda seče kosou, kolik mu bylo, jistě už hodně přes 80 a jde mu to jako mladíkovi. Přiznám, občas došlo i na slzy, to když jsem se koukala na ty, co už tento svět opustili. Také jsem se setkala s fotografiemi, které netuším, proč mám já, nikoho jsem nepoznala, že by se i takhle dalo zapomenout?

Za jeden den jsem to nestihla, nevím, jestli mne unavily více vzpomínky nebo předsevzetí, že dám obrázkům pevný řád. Bláhový nápad, ani s náručí nových pečlivě popsaných obálek už zase nevím, kde mám co…

Vymyslela jsem jakýsi rámcový plán, kolik fotek budu potřebovat. Zatím jsem jich vybrala asi dvanáctkrát tolik.

A to teprve nastupuje zlatý hřeb výběru, mé vypálené CD od začátků, kdy jsem poprvé držela v ruce digitální fotoaparát. Tenkrát jsem fotila o sto šest (jako bych to teď dělala jinak), takže prohlížení a přetahování fotek z CD mi trvá ještě déle…začíná se ozývat můj karpální tunel, ale já klikám a klikám. A koukám a koukám.

Po ukončení předběžného výběru zjistím, že kalendář by, v případě že budu vyrábět měsíční s třemi fotografiemi na jedné straně, mohl být do roku 2045. To jsem skoro zapomněla na naskenované fotografie ze šuplíku, ach jo. Takže beru zpět, do roku 2061.

Chvíli koketuji s myšlenkou stolního týdenního s dvěma fotografiemi na týden.

Nebudu vás napínat, povedlo se, i když jsem v období výběru naprosto o výsledku pochybovala.
Jsem na sebe pyšná.
Tímto děkuji mým spolužákům, co mi obětavě pomáhali (Svaťo, odpouštím ti, jak jsi na mne křičel a bez Dášina skenování bych nedošla tam, kde jsem).
Příště už to bude jistě lepší.
Byl to nádherný vzpomínkový týden.
Vřele všem doporučuji.
Stejně jsem nemohla dělat nic jiného, protože právě v tom týdnu mě postihla viróza, proti které jsem se odmítla očkovat. Čímž nechci říct, že všemi obdivovaný kalendář je z nouze ctnost.

Pod čarou:
Dum spiro spero (do češtiny překládáno jako „Dokud dýchám, doufám“) je velice rozšířené latinské motto používané po desítky generací. (zdroj: wikipedia.org)