Konkrétně mám v této chvíli na mysli výuku cizích jazyků.

Učili jsme se povinně ruštinu a jezdili nejdále do Bulharska. Také bych se k těmto nářkům mohla přidat, ale srdce bývalé pionýrky se vzpouzí lhát. Třídní učitel nám v páté nebo šesté třídě zařídil výuku angličtiny, němčiny nebo esperanta. Považte, ze tří jazyků jsme si mohli zdarma vybrat! Vybrala jsem si pro jistotu všechny tři a lehce se v každém z nich dostala až k nepravidelným slovesům. Pak už bylo nutno k učení zasednout a šprtat, což jsem neučinila, čímž se mi před cizojazyčnou konverzací nadlouho zavřely dveře. Pátrám v paměti po důvěryhodné výmluvě, proč tomu tak bylo a už to mám! - věděla jsem, že mi to bude k ničemu. Ale zase chci lhát sama sobě. Jen se rozhlédněme kolem sebe. Vždyť jen perfektní znalost angličtiny dokázala ústy našeho známého překladatele, který je v podobném věku jako já (on už věděl, proč se šprtá slovíčka?) vyrobit takovou perlu jako je kniha Pan Kaplan má stále třídu rád. Nad jejím čtením se dokážu uchichtávat i v čekárně u zubaře, kde mi jinak úsměv na tváři tuhne. Apropó, celá kniha vlastně pojednává o výuce cizích jazyků. Jak je ale možné, že já jsem nikdy ve svých bývalých jazykových třídách nenašla ani stopu po takovém humoru, jaký zažívali „frakvákanti sačátečnické třídy“, ba naopak?

Ale zpět k tomu užitku. Tedy přesněji, co ze školního učení je později k užitku? Kolikrát jsem v praxi použila Pythagorovu větu? Sládkovu Cestičku k domovu recituji výhradně až po půlnoci a pouze na soukromých večírcích!

Doba se změnila, toužím a vlastně mohu poznat Paříž, Benátky, pláže Azurové i Pomerančového květu. Tudíž nezbývá, než se podívat pravdě do tváře - vlastní lenost zavinila, že v cizině potřebuji k domluvě ruce i nohy, ceny prosím napsat na papír, cvaj bite činzáno, orevuár, aj vy mňa. Sypu si popel na hlavu, ale je mi to k ničemu a stále se mi v zahraničí špatně komunikuje. Navíc jsem na vlastní kůži zažila v cizině telefonování, kde mi ruce, ba i nohy byly naprosto k ničemu. Leda tak mohly posloužit k rychlému úprku z místa činu, neboť jsem se cítila zahanbena před stařičkou Američankou, ovládajíc perfektně i místní dialekt.

Jó, to se tak někdo má.

Narodí se tam, kde je jeho mateřštinou jazyk světový a ještě se levou zadní další naučí.

Také nás ten praotec mohl dovést o kousek dál.