Budeme si dlouho do noci povídat, já o něm a on o mně bude vědět všechno. A přesto se budeme mít rádi. Budeme se na sebe těšit a rozdělí-li nás nelítostný osud, byť jen na pár chvil, budeme se tetelit blahem, až se zase setkáme.
První ránu jsem utrpěla, když jsem prokazatelně zjistila, že si můj novomanžel nepamatuje skoro nic z toho, co jsem mu za horkých nocí šeptala. Tedy abych to upřesnila, nepamatuje si, jaké mám ráda květiny, že mám ráda v ložnici otevřené okno, že nesnáším pach česneku. Zato nezapomněl to, že mi Fanda ve druhé třídě namočil cop do inkoustu a já jsem mu za to natrhla ucho, ovšem tuto banální historku neuvěřitelně zašmodrchal, že nakonec vyzněla tak, že mi má Fanda vymalovat naši společnou kuchyň. No docela mě tím popletl pořadí hodnot.
Druhý šok jsem utrpěla, a ten byl tedy snad ještě horší, když jsem potřebovala nějaké důležité rozřešení, prostě radu z oka do oka. Představovala jsem si to docela jednoduše, položím si hlavičku na jeho prsa, on mě bude volnou rukou hladit, já se vypovídám a co mám dělat dál, uslyším z jeho úst. Ovšem co jsem uslyšela z jeho úst ...! Můj muž hlasitě spal! A to pár minut nato, co jsem s vyprávěním začala!
Tenkrát jsem se chtěla odstěhovat k mamince. Mezi námi,ještě teď, po dvaceti letech, mně občas mrzí, že jsem tak neučinila.
Nu což, nestalo se.
Za to těch šoků, co jsem za celou dobu soužití zvládla! A co jsem pochopila! Vlastně co jsem nepochopila.. Jedno však už vím: Muži nemají rádi dlouhé povídání, tedy pokud se netýká sportu, jídla a postavení hvězd v době balkánské krize. Jinak nemluví, ale hovoří svými skutky. A pomohou nám ze všech nesnází, o kterých bychom bez nich neměly nejmenší tušení!