A jelikož se mi mé, jak jsem se bláhově domnívala, dosud slušně vychované, dospělé dcery nepokrytě pošklebovaly, nazývajíc mě v lepším případě Zlatovláskou, zůstala jsem u této barvy i v čase, kdy už mi nehrozilo upadnutí všech vlasů. Když zaberaněný Valach, tak zaberaněný. Konec konců, je to moje hlava.

No a v tu dobu to začalo. Že mě těžce poznávali známí bylo normální, nakonec se většinou rozvzpomněli. Jenže jsem zaznamenala v našem městě několik prapodivných setkání. Naprosto cizí osoba mně radostně tiskla ruku, dotazovala se na studia dcer, úspěchy vnučky, zdraví rodičů…Odpovídala jsem rozpačitě a ač jsem se snažila sebevíc, nic se mi v mysli z našich údajných společných chvil nevybavovalo. Když už to byl několikátý případ, začala jsem se těchto známých – neznámých bát.

A když mi docela cizí mužský, mimochodem velice sympatický, líbal líčka a chtěl jít zase (ZASE?!) do TÉ vinárny, zpanikařila jsem. Má mysl signalizovala, že jsem ve vinárně byla naposled po maturitě, ale jeho všeříkající pohled tomu odporoval.

Zapůjčila jsem si od známého lékaře moudrou knihu a to, co jsem tušila už chvíli, mně náhle bylo jasné. Ano, mám alzheimera. Senilní příznaky (kdo naučil vnučku pískat na prsty, kdo se nejvíce vyřádil u moře při stavění hradů, kdo s ní skáče po hlavě do bazénu ?), zchátralý tělesný stav (denně mi ho tvrdě připomínala všechna dostupná zrcadla), zapomnětlivost (kam jsem dala brýle, zuby, naslouchávátko), strnulé pohyby (když jsem loni vytahala všechny cibule ze záhonu, byla jsem strnulá celý týden!).

Po prvotním šoku jsem se snažila s touto novou situací smířit. Neutíkala jsem před paní, kterou jsem nebyla schopna identifikovat, smála jsem se spolu s jinou společným vzpomínkám, (jakým, probůh?).

Pak se to stalo. Byly prázdniny, já měla na svém zchátralém těle (jiné nemaje) dceřiny kraťasy, tričko po zeťovi, krásy jsem, věru, moc nepobrala. Kráčela jsem s vnučkou ruku v ruce po tržišti, zrovna jsme si vyměňovaly zmrzliny, majíce každá jiný druh. Zastavila mě, jak už tolikrát, jakási mé paměti vypadlá známá, vesele jsme zavzpomínaly na to i ono. Pak pravila: „Kdy si můžeme přijít pro štěňátka?“

Zatrnulo mi, protože kromě několika nejobyčejnějších akvarijních ryb a křečíka džungarského jsme nikdy doma žádné zvíře neměli. Na to dám tedy jed, alhzheimer sem, alzheimer tam. Nedokázala jsem zvládnout smutek v obličeji, zůstala jsem strnulá skoro jako tenkrát po sklizni cibule, začalo se mi rozjasňovat. Má staronová kamarádka znejistěla: „Jste učitelka hudby z Jižních svahů, a… a... ale ne, vy jste si hrozně podobné, je to asi vaše sestra...“ mluvila a mluvila.

Jenže já už jsem věděla. Chtělo se mi plakat. Nemám a nikdy jsem neměla sestru, většinou mám mými blízkými zakázáno před lidmi zpívat. Má těžká choroba se rozplynula jako vnuččina zmrzlina v ruce. Nezastavila ji ani čerstvá adresa na zaručeně zázračného léčitelé v kapse mých kraťasů…

Byla to jen podobnost – čistě náhodná? Kéž by se všechny nemoci daly takhle bezbolestně léčit!

P. S. Vnučce jsem koupila novu dvojitou zmrzlinu. Dostala z ní angínu. Nejsem prostě rozumná babička. Není to také nějaká choroba?