„Já jsem tak ráda, že jsme dneska spolu..."
„Vždyť jsme spolu každý den."
„No jo, ale dneska máme celý den pro sebe a něco podnikáme..."

Sejít se večer doma a bez energie padnout do postele je přece jen něco jiného, než vyrazit společně za dobrodružstvím. Byla jsem rozněžněle nadšená a zamilovaně jsem na něj mrkala. Můj pragmatik se sice tvářil jakoby nic, ale také se mu to líbilo.

Určitě.

Po obědě v restauraci jsme vyrazili směr Kutná hora. Naším cílem bylo malé letiště v jedné z přilehlých vesnic, kde čekal na přátele vyhlídkový let větroněm. Poukázku dostal ode mě jako originální dárek. Poukázka mohla být využita v období duben – říjen. Díky časové vytíženosti jsme se k výpravě na větroně dostali až v srpnu.

„Už jedeme docela dlouho, asi sjedu z dálnice."
„Ještě se můžem podívat do mapy." řekla jsem mile.
„Ty máš mapu?"
„Já ne, ty jí máš, ne?"
„Fakt?"
„No... Každý řidič má v autě mapu..."
Ticho.
„Nebo ne?"
„Tak sjedeme třeba tady. A zkusíme třeba jet doleva. Jé hele, směr Kutná hora! Tak jsem to trefil."

Jinou ženu by – možná – hledání letiště způsobem pokus/omyl znervózňoval, ale mě takové drobnosti nechávají v klidu. Dokonce se mi líbí. Hned je cestování veselejší. A také delší. O to více času na zábavu.

„Mě vždycky vzrušovaly lesy." řekla jsem koketně uprostřed pustiny a jala se řidiče trochu rozptylovat.
„Jo. Protože se z nich pak stane papír." (smích)

Přítel narážel na jednu z mých mnoha úchylek a vášní. Miluju totiž knihovny, antikvariáty a hlavně papírnictví. Deníky, úvahy a příběhy píšu už od malička. Nejdřív klasické průpovídky – můj milý deníčku, Michal se na mě dnes usmál v jídelně a já málem omdlela – pak pubertální výkřiky – proč je jen život tak těžký, nikdo mi nerozumí – o pár let později „hlubokomyslné" úvahy, střídané s výběrovým řízením – s A si mám o čem povídat, B mě vzrušuje a s C je zase legrace, koho chci? – každopádně jedno měla všechna období společné. Milovala jsem psaní a hezké sešity měly třetí příčku na seznamu nejlepších dárků (hned po knihách a svíčkách).

„Hele, veze brambory," okomentoval drahý škodovku s vozíkem, která mu zabraňovala jet rychleji než 40 km/hod.
„To jsou jabka," oponovala jsem, aby řeč nestála. Z pytlů prosvítala červená barva.
„Ne, brambory."

Táta mi dal do života spoustu cenných rad. Nejvíce mě zaujaly tři základní pravidla pro soužití s mužem.

  1. Každý muž je nejlepší řidič.
  2. Každý muž je nejlepší v posteli.
  3. Každý muž má vždycky pravdu (a když jí nemá, tak jí stejně má).

Složité dilema brambory nebo jablka se přesně dotýkalo bodu číslo tři. I kdyby to byla jablka, tak to budou stejně brambory. Muž má vždycky pravdu. Jenže to by škodovka po dalším kilometru nesměla zatočit do dvora, nad kterým byla obrovská cedule VÝKUP SPADANÝCH JABLEK.

„Háhá," vychutnala jsem si svojí výhru.
„Háháhá," provokovala jsem dál a smála se.
„Copak se nám to stalo? My jsme se spletli... To je mrzuté, takový jasný důkaz... Že bych měla pravdu broučku? No co myslíš?"

Provokovat muže se nevyplácí. Zvláště když je přítel zdatným řidičem (nejlepším řidičem na celém širém světě samozřejmě:-). Jednou rukou řídil, druhou mě začal lochtat. Chodci na ulici se museli bavit. Pískala jsem jako lokomotiva a křičela Pomoc. Bránila jsem se tak vehementně, až se mi letní šatičky svezly někam k pasu.

„Kozy," řekl milý a lochtání nechal. Byl spokojený.
Přidala jsem si ihned do seznamu zákon 4. Pokud máte náhodou pravdu, ukažte prsa – tím je váš prohřešek odpuštěn.

Letiště jsme nakonec našli a příteli se létání líbilo. 6 minut na vleku, 15 minut létání s větroněm. Létání bez motorů je prý zvláštní pocit, určitě to stojí za vyzkoušení. Pokud o něčem podobném uvažujete, nejlaciněji vyjde domluvit se přímo na letišti – vyjde to až čtyřikrát levněji než přes zprostředkovatele adrenalinových dárků. Létá se zhruba ve zmíněném období duben až říjen, nejvíce to ale pochopitelně závisí na počasí.

Pokud máte nějaké další zaručené rady pro partnerské soužití, sem s nimi :-)