Chtěla bych vidět toho, koho by nechalo chladné zjištění, že výzkumníci z Jons Hopkinsovy univerzity v Baltimore zjistili, jak po dvanácti týdnech cvičení tai-či skoro každý člověk získá mladistvé vzezření, radost ze života, veselou mysl, která dychtí po novém vzdělávání, zlepší se mu zrak, získá přesný návod, jak přijít k penězům, nalezne novou lásku. Mám tedy reálnou šanci stát se rozkošným padesátiletým diblíkem k zulíbání, univerzita třetího věku, můj cíl! Pohni se, osude, nikdy není pozdě, začnu studovat medicínu, práva, budu se procházet po předváděcích molech! Nijak se nenechám znepokojit tím, že si má mrcha paměť poslední dobou sice přesně vybavuje tmavě červené sametové šatičky s bílým límečkem, které jsem na sobě měla při vstupu do první třídy, ovšem už čtrnáct dní marně hledám klíče od chaty.
Ono to půjde, drtím mezi zuby a vypisuji přihlášku do kurzu. Za dvanáct týdnů ze mne bude úplně nový člověk.
V tuto chvíli jsem o tom ještě přesvědčena. Jinak bych na sebe těžko dobrovolně navlékla zapůjčený cvičební obleček od dcery, je poněkud více barevný. Co to mají ti mladí za vkus, zelený Adidas ... a taky na mně podivně plandá...
První dvě lekce mi vzájemně splynuly v hledání tanečního sálu (považte, v tanečním sále se to učí!), vlastních ponožek a posléze i východu, nějak mě to vyvedlo z rovnováhy. Přímo z cvičení si nepamatuji nic. Příště se více soustředím na cvičitelku a na sebe, zmobilizuji své síly.
Podle výrazného oblečku se v zrcadlech snadno najdu.
Chvíli jsem se musela soustřeďovat na to, že se vlastně vidím v negativu, čili to, co dělá má levá ruka, činím rukou pravou. Sotva jsem si tohle vyjasnila, byla jsem postavena před šokující skutečnost, že tahle beztvará, leč neobyčejně neonově svítící osoba, to jsem já, jo, levá a pravá, mávám si, no to je tedy pohled!
Kde je slíbené omládnutí?
Tak na TOHLE žádné tai-či nezabere, na TOHLE jsou všichni vědci krátcí. Leda tak hlavní role v pohádce o žabce královně, ale tam už mě předběhla jiná.
Radost ze života? To prosím beru, ale z toho, že si stále nemohu zapamatovat cviky, z toho mě skutečně žádné uspokojení nepřepadá. Zůstanu u svých malých vyzkoušených radostí a budu si je pevně držet v dlani. Aťsi nejsou vědecky prozkoumané, kolik serotoninu propouští do mozku. Mně báječně pomáhají a doufám, že nadále budou.