Dostavilo se o mnoho let později, v hojné míře. A to i na jiných místech, nevoláno. Mohu dojemně podotknout, že to bylo po dětech a nebudu daleko od pravdy, jen zhruba takových deset let. Ano, zatímco po porodu jsem oblékala dětskou konfekci, za oněch zmiňovaných 10 let to nebylo možné. Původně jsem začala podezřívat ovzduší skříně, vlhkost nebo co, všechno se mi vysráželo a bez namáčení. Zrcadlo však nebylo tak milosrdné.
Na první úleky, kdy jsem se uviděla ve výloze a zprvu se domnívala, že za mnou někdo kráčí, nerada vzpomínám. Marná byla útěcha mého muže, že mám jedno kilo hezčí než druhé, i když, přiznám se, jen kvůli němu bych to nedělala. Stačí vzpomenout jednu kamarádku, která drasticky hubla, ovšem jen do chvíle, kdy ji manžel opustil kvůli jiné, která vážila na deko přesně dvakrát tolik, co ona. To přijde líto, slušně řečeno.
Zakoupila jsem drahou zahraniční zdravou dietu, chodila pěšky, kamkoliv to jen trochu šlo, jedla děleně, vegetariánsky či skoro vůbec, ošklíbala se nad zabíjačkou. Váhu jsem si postavila na dostupné, leč cizím zrakům ukryté místo. Tato poslední činnost byla nejnáročnější, musela jsem kvůli tomu přemístit celou ložnici. Občas jsem si také, zrak zamlžen hladem, nemohla vzpomenout, kde se váha nachází. Zmobilizovala jsem zbytek sil, váhu nalezla, zvážila se - a pak ulehla s pocitem marnosti. Už jsem zhubla celkem tři pytle brambor a bestie pořád ukazuje stejně?! Ještě tu noc jsem ji potrestala.
Když už všichni spali, odplížila jsem se do kuchyně, snědla všechny předvařené bramborové knedlíky, zapila hovězí polévkou s játrovými knedlíčky a nebyla daleko od toho pustit se do naloženého, leč dosud syrového kuřecího v tymiánu. Po chvíli váhání jsem zvolila jitrničku. Malinkou, poslední, stejně se jí muselo v té lednici stýskat.
Už mám dost té tyranie!
Od zítřka ruším svoji stávající velikost XL.
Přecházím na XXL.
Pro jistotu.