Z historických pramenů víme, že vědeckotechnická revoluce proběhla v naší vlasti počátkem devatenáctého století. Tato skutečnost, kterou jsem se ve školních letech naučila, ukolébala moji ostražitost proti všemu technickému natolik, že jsem si pak už nedávala pozor.

Neuvědomila jsem si, že se vlastně technicky vzdělávám, když si v bankomatu vyzvedávám část svého důchodu. Když jsem pod stromečkem objevila mobil a nevyhodila jsem ho ihned do popelnice, jak jsem původně slibovala, tak to už byla, aniž bych jen tušila, moje technická maturita. Rozesílat eSMSky jsem se naučila levou zadní, to když jsem zjistila, že je to rychlejší a levnější než pošta.

No a když jsem bláhově přikývla, že starý počítač, už prý stejně neprodejný a jen na pár dnů, mohou děti umístit u mě doma, to už jsem se nenávratně zasekla drápkem. Skončila mi doba sladké nevědomosti a malin nezralých. A i když jsem počítač obcházela uctivým obloukem, pochopila jsem, že internet není nový druh čistícího přípravku na sanitární zařízení.

Vlastně ani nevím, jak k tomu došlo, že jsem se přestala bát a dopisy vnukovi na vojnu jsem začala psát v programu Outlook Expres. Po pravdě, když jsem poprvé otevřela Explorer, byla jsem zpocená jako kdysi při porodu. Chtěla jsem ještě od této techniky vycouvat zpět třeba do lůna přírody, ale když můj stařičký přístroj zaplavily viry a opakovaně podávaný čaj s citronem nepomáhal, bylo mi jasné, že kdo chce s vlky výti, musí jít z dobou. Připravila jsem si poznámkový blok a podle svých schopností jsem si poznamenávala počítačové úkony, které mě měly posunout dál. Vzhledem k tomu, že neovládám odborný jazyk, chápala jsem je pouze já.

Nevím, proč se dcera vesele smála, když nahlédla do mých poznámek typu: „Svítí tučně pošta, tak na ni ťuknu a pak si vyberu, co a jak, až budu fakt chtít odeslat, zase stejně ťuknu odeslat.“ „Mami, vždyť to vyplyne z kontextu!“ Mně to jednak nevyplyne vůbec z ničeho a také pořádně nevím, co je to kontext. Ale mé poznámky jsou MNĚ jasné, jen je musím pečlivě ukrývat před zraky veřejnosti, jak jsem pochopila.

A tak mailuju, esemseskuju i surfuju po internetu, je to rychlé, užitečné i docela zábavné. Klidně se smějte, mně to nevadí. V nejhorším zmáčknu „delete“ a vaše posměšky skončí nenávratně v koši. V tom elektronickém, na obrazovce, přeci nebudu ve svém věku vstávat ze židle...