Písmenka umím všechna, přesto se mi opět letos, jako ostatně každoročně, podařilo prošvihnout první jarní tání. I když celou dlouhou zimu (zatím KAŽDÁ v mém životě BYLA dlouhá, nekonečná) sním o tom, jak se ruku v ruce s prvními paprsky slunce proběhnu po louce, na které vystrkují své nesmělé hlavičky první petrklíče, fialky a sněženky a jak se všelijak to bejlí jmenuje, v dáli bude slyšet zurčení potůčku, slunce bude svítit a hudba bude hrát, vítr mi bude čechrat vlasy a já s ním poběžím o závod...
Co dodat? Než jsem se ohlédla, příroda si jásá, příroda si řve a kde je konec nesmělým začátkům! Tolik jsem se těšila na tyto panenské okamžiky a aniž bych stačila sundat mého oblíbeného kulicha, děvčata okolo mne vesměs stihla odhodit kabáty, svetry, ba i další svršky a vyloupla se krása. Já osobně jsem nabyla nepříjemného dojmu, že všechny dívky jsou mladé a štíhlé. Všechny, až na mne. Nebudu daleko od pravdy, přiznám-li se, že jsem se v tomhle mém jarním rozjímání dostala v chytré knížce až pod písmeno F - frustrace.
Ach jo.
Přírodu nepřelstíš.
Vůkol tolik touhy, vlání, ptačího štěbetání a já se hodlám utápět v bolu? Ba ne, takhle jsem si ty přírodní zákony nepředstavovala. Když se všechno raduje a pučí a nalejvá, že bych nedokázala totéž i se zpožděním? Také odhodím, co k odhození jest a na mou duši, příští rok si pospíším už při prvním náznacích jara. To by v tom byl čert, abych to napřesrok nestihla v pravý čas. Nebo i v nepravý.
Ať je teplo, nebo zima, na jaře je vždycky prima.