Herečka mnoha žánrů.Aktérka osobních dramat. Hubatá komentátorka politického dětí. Vytrvalá charitativní aktivistka. To všechno je Eva Holubová. Přestože před pár týdny oslavila padesáté narozeniny stále ji mimoděk počítáme k mladší herecké generaci: nejspíš proto, že v mainstreamových filmech se začala objevovat až po roce 1989, spolu se svými souputníky z divadel Pražské pětky.

Od kreatur k maminkám

Moc si nezahraješ, protože jsi ošklivá, řekli jí na uvítanou pedagogové na DAMU, kam ji přijali až napotřetí. Vlídnější a tolerantnější tvůrčí prostředí našla v prostředí avantgardních amatérských sdružení Sklep nebo Mimóza. Svou hereckou kariéru tak zahájila na dvou kolejích současně: malými rolemi ošklivek ve filmech jako Čas sluhů, které se rodily v uvolněné atmosféře osmdesátých let, a účinkování ve „sklepáckých" filmech Tomáše Vorla, který na ni ve svých groteskách pamatoval s rolemi uhoněných maminek a snaživých úřednic.

Většinovým divákům se poprvé výrazně představila coby sadistická vychovatelka z ústavu pro mentálně postižené v Renčově Requiem pro panenku. Šlo o postavu tak extrémně odpudivou, že si tehdy jen stěží někdo mohl představit, že za pár let bude Eva Holubová účinkovat v divácky úspěšných komediích Jana Hřebejka coby sympatická manželka Bolka Polívky, že si ji v Pelíšcích bude namlouvat Jiří Kodet nebo že ve filmu Líbáš jako Bůh bude mít za manžela Oldřicha Kaisera. Eva Holubová tak uskutečnila jeden z mnoha veletočů své herecké kariéry: z okrajové představitelky bizarních zakomplexovaných kreatur se stala celonárodně oblíbenou hrdinkou laskavých komedií.

Padni komu padni

Další veletoč se odehrál na poli občansko-politickém. Před revolucí patřila - spolu s ostatními Sklepáky - k těm, kteří se ostentativně drželi stranou od všeho, co zavánělo politikou. „Naši generaci nejlépe vystihnul jeden můj kamarád: My jsme generace, která neměla minulost, nenaplňovala ji přítomnost a nevěřila v budoucnost," svěřila se v jednom rozhovoru. Před absurditou politických hesel, všudypřítomnou šedí a nevěrohodným plkáním o perestrojce utíkali do svého barevného světa besídek, roztomile absurdních představení a divadelních poutí. Zlom pro ni nastal 21. srpna 1988: „Veselili jsme se na Střeláku a kolem Národního proudily davy demonstrantů. A já si uvědomila, že moje místo je tam mezi nimi," vzpomíná. „Od tý doby jsem se účastnila všech demonstrací, podepsala všechny petice." V té době se také seznámila s Olgou Havlovou, která se její nadšení snažila uvést do patřičných mezí: „Radši se drž divadla." Současná Eva Holubová je mezi herci naopak jedním z nejlépe slyšitelných hlasů, vytrvale kritizujících politiky i média padni komu padni, hlava nehlava. Byla to právě ona, kdo v televizní talkshow Petry Procházkové zmínil údajnou homosexualitu Václava Klause: „Celá Praha mluví o tom, že Václav Klaus je homosexuál, už léta. Třeba je, třeba není, mně to vůbec nevadí, já mám homosexuály ráda. A že se mu říkalo Kikina, to je tabu, to se nenapíše, z toho se sranda nedělá."

Musela jsem to přiznat sama sobě

Už od doby dospívání ji životem provázejí endogenní deprese, o nichž Eva Holubová říká: „Nevede z nich jiné východisko než léčba. Nepomůže žádná filozofie, meditace, sport či zábava, té totiž nejste schopni." Protože v době, kdy její příznaky začaly, se u nás o depresi téměř nic nevědělo, místo návštěv u psychiatra začala stále častěji sahat po alkoholu, který jí sice vždy na krátkou chvíli pomohl, ale vzápětí ji dostal do ještě těžších depresivních stavů. Dokázala se ovšem vyléčit a co je ještě víc hodno obdivu: o své závislosti mluvila se stejnou nepokrytou otevřeností, s jakou se jindy obouvá do veřejných osobností. „Nejprve jsem musela přiznat svou závislost sama sobě! To bylo zásadní a nejtěžší. Pak jsem se musela rozhodnout, jak se k tomu postavím před svými dětmi. Řekla jsem si, že užitečný může být i odstrašující příklad, ale hlavně to, když budou vědět s čím, proč a jak se peru. A když jsem se rozhodla otevřít před dětmi, tak už nebyl nikdo, před kým bych to tajila," ohlíží se za možná nejtěžšími okamžiky svého života.

Dnes, těsně po padesátce, prožívá naopak možná ty nejsvětlejší. Má skvělou rodinu, je jednou z nejobsazovanějších českých hereček a můžeme jen tušit, že ty největší dramatické role její kariéry ji teprve čekají. Má všechno, o čem si její uťáplé hrdinky, které hrála zamlada, mohly jenom snít.