Obě ve svých profesích užíváte svá rodná jména. Neuvažovaly jste o tom, že byste chtěly zkusit prorazit inkognito? Abyste měly jistotu, že za svými úspěchy skutečně stojíte jen vy?
Eva: Obě knížky jsem poslala do nakladatelství pod vymyšleným jménem. Ale udělala jsem to kvůli tomu, že jsem se bála, že v redakci bude sedět třeba nějaká moje bývalá spolužačka, která mě nemusí a rukopis si nepřečte. Na druhé straně si myslím, že v knižním světě jméno mého táty lidi moc nezajímá.
Tereza: Dělám v jiném oboru než táta, takže záleží opravdu jen na mně. Nikdy mě ani nenapadlo jeho jména nějak využívat.
Skutečně je to tak. Ani jedna z vás se jako dcera Kamila Střihavky nikde neprezentuje. Na druhé straně ale takové to lehké popostrčení v začátcích kariéry není vůbec od věci. Proč jste se rozhodly pro skromnost téměř nevídanou?
Eva: Několikrát jsem četla, že jiné děti slavných rodičů trpěly a neměly to jednoduché. Tohle jsme se ségrou neřešily, stejně jako nikdo neřešil naše jméno. Důvod, proč jsem doteď nebyla vidět, je, že za mnou nestála žádná samostatně viditelná práce, ta je tady až teď, když se mi povedlo vydat první dvě knihy. Stát se druhořadou celebritou, která vyniká pouze v sebeprezentaci a nemá za sebou žádnou práci, ani jedna z nás nechtěla.
Tereza: Vlastně ani nevím, jak bych nějaké protekce mohla využít. Myslím, že naše práce mluví sama za sebe.
Ty jsi, Evo, dokonce ani netoužila veřejně ventilovat, že jsi dlouhá léta partnerkou Adama Kollera, který je synem hudebníka Davida Kollera. Zároveň jsi se za Adama tajně vdala a bez asistence novinářů loni v létě porodila syna Vincenta. Jak moc „utajené“ to všechno bylo?
Eva: Může se zdát, že jsem tajnůstkář, ale kdo mě zná, tak ví, že opak je pravdou. S tím, že žiju s Adamem, s těhotenstvím ani se svatbou jsem se před okolím netajila, ale novináři se mě na to, až na pár výjimek, neptali. Svatbu jsme měli skromnou, prostě jsme se domluvili a za měsíc se vzali. Moje představa byla, že venku odchytíme dva bezdomovce, aby nám šli za svědky, to se ale Adamovi zdálo trochu moc, takže jsme tam nakonec měli každý jednoho kamaráda. Nám se svatby moc nelíbí, většinou se tam někdo pohádá, rozbrečí nevěstu, lidi jsou v divné křeči. Asi i proto, že na naší svatbě nikdo nebyl, unikla pozornosti, ale byla skvělá. Mým rodičům to bylo trochu líto, ale už se s tím srovnali. No a můj porod opravdu nikoho nezajímal. (smích)
Kdy a jak jste začaly pracovat na tom, abyste se v umělecké branži prosadily? Evo, tys zamířila v roce 2010 na konkurz České Miss. Jaké za tím byly úmysly?
Eva: Do Miss jsem se přihlásila ze srandy a taky z pragmatických důvodů. Na castingy jsem chodila s kamarády, moc jsme se tam nasmáli, ale nakonec už to přestala být legrace a cítila jsem se jenom hloupě. Vyhodili mě s tím, že ze mě vyzařuje negativní energie, a měli pravdu. Poslední hodinu, kdy jsme tam stály vyrovnané v řadě v plavkách, jsem se jenom šklebila. A ten pragmatický důvod byl ten, že jsem věděla, že když se v uvozovkách zviditelním, bude pro mě snazší najít si nějakou povrchní práci. Potřebovala jsem zjistit, že tudy pro mě cesta rozhodně nevede. Každopádně nejrůznější zkušenosti, a to hlavně ty pracovní, mi pomohly posunout se k psaní. Potřebovala jsem nejdřív načerpat inspiraci z lidí, jejich příběhů i z různých bizarních situací, jaké se odehrávaly třeba v Miss.
Tereza: Já jsem odmala hrála v divadlech a věnovala se hudbě. Už tehdy mi bylo jasné, že k životu nějaké to umění potřebuji. Celkem dlouho mi trvalo přijít na to, jakým směrem se přesně vydat, jestli je to herectví, mít kapelu nebo psát. Ale myslím, že už mám jasno. Spojila jsem všechno, co jsem si kdy vyzkoušela, a vyšel mi z toho film. Můžu v něm propojit několik uměleckých složek do jedné, a využít tak všechno, co jsem odmala dělala.
Kamil Střihavka s manželkou Evou a jejich dcera Tereza
Před pěti lety váš otec režíroval a produkoval vlastní divadelní hru s názvem Tolik hlav, která se hraje dosud. Jedná se tak trochu o rodinný podnik. Jak konkrétně vás táta do hry zapojil?
Tereza: Táta nás obsadil do „velmi stěžejní role“. Náš výstup trval asi minutu, ale o to větší sranda byla v šatně. Jedná se o celkem bizarní výjev, kdy se na jevišti objeví skupina Japonek, které kromě mě a Evy hrály ještě moje kamarádky z divadel.
Eva: Kromě toho mu společně s mámou pomáháme v zákulisí, kde nejvíc práce zastane právě máma, která kromě inspicientky dělá i kostymérku, nápovědu, scénografku i kulisářku.
Obě jste umělecky tvůrčí. Tereza je herečkou a režisérkou, Eva spisovatelkou. Vrátíte tuto „hozenou rukavici“ vašemu tátovi? V případě Terezy by mohl účinkovat v nějakém filmu, Eva by o něm mohla napsat nebo se jím inspirovat…
Eva: Psát o tátovi se nechystám, ale mohli bychom společně něco vytvořit, máma umí krásně malovat, tak si dovedu představit, že dáme dohromady třeba knihu pohádek.
Tereza: Já jsem tátu obsadila do svého posledního filmu. Stejně jako on mi dal ve svém představení minutu slávy, u mě ve filmu se objeví přesně na třicet sekund a hned nato zemře. Sežere ho zombie. Uvidíme, čím mi to oplatí. (smích)
Žárlily jste někdy na tátovo povolání? Chyběl vám, když po večerech vystupoval?
Eva: Myslím si, že jsme spolu jako rodina trávili dost času, paradoxně možná víc, než kdyby pracoval každý den od devíti do pěti. Na jeho režim, že byl dva dny pryč a pak třeba tři dny doma, jsme byly zvyklé.
Tereza: Přesně tak, a když už byl pryč delší dobu, vždycky nám z cest něco přivezl! Třeba čokoládu, a to na nás platilo.
Jak vám táta vynahrazoval třeba ten večerní čas, kdy s vámi nebyl?
Tereza: Neříkala bych tomu vynahrazování času. Táta to měl vždycky dobře vymyšlený, takže jsme nikdy neměly pocit, že bychom nějak strádaly.
Eva: Občas jsme jeli na výlet, ale nejčastěji jsme jezdili na kole po Teplicích a cílem byla zmrzlina, krmení kachen v parku, prostě úplně obyčejné věci.
K čemu jste tíhly jako malé holky? Jakými zájmovými kroužky jste prošly?
Eva: Táta trval na tom, že když on má talent na sport, tak ho musím mít přece i já. Začalo to v mých třech letech, kdy mě nazul do lyžáků, které mě samozřejmě tlačily, postavil mě na lyže a já začala řvát, dokud mě z nich nesundal. Ale zkoušel to dál. Později jsem hrála volejbal, ping-pong, tenis, florbal, veslovala jsem, chodila na balet, běhat, plavat, na zpěv a na violoncello. Sporty mě nikdy nebavily, trpěla jsem, ale táta pořád zarytě doufal, že jednou pojedu třeba na olympiádu.
Tereza: Taky jsem jako malá vyzkoušela několik sportů, ale nakonec jsem vydržela jen u umělecky zaměřených kroužků, jako je divadlo a klavír. Sporty mi sice, stejně jako Evě, moc nešly, ale třeba tenis mě bavil. Jak jsem se ale nedávno dozvěděla, máma mě z něj odhlásila, protože poznala, že bych to asi moc daleko nedotáhla. Snad se na tu olympiádu jednou podíváme aspoň jako divačky a pošleme rodičům fotku.
Byly jste dívenky v šatičkách s panenkami, nebo holky, co si raději hrály s klukama?
Tereza: Táta si do poslední chvíle, než jsem se narodila, myslel, že budu kluk, chtěli Adama. Jako malé mi kupoval klučičí oblečení, pouštěl mi rockové písničky a chtěl se mnou hrát fotbal. Dokonce jsem asi ve třech letech dostala elektrické autíčko, červený teréňák.
Eva: To si pamatuju, záviděla jsem ti ho, protože jsem se do něj už nevešla. Mě sice oblékali do šatiček, ale víc jsem si rozuměla s klukama, byla s nimi větší sranda. Terka v tomhle byla jiná, vždycky kolem sebe měla velkou holčičí partu.
Prozraďte, jaký byl váš největší průšvih.
Tereza: My jsme vždycky všechny průšvihy dokázaly ututlat.
Eva: To není pravda! Když ti bylo dvanáct, našli u tebe rodiče cigára, který jsem si k tobě schovala, a ty jsi mě nenaprášila. Strašně tě seřvali a až do osmnácti tě očichávali, jestli náhodou nesmrdíš kouřem. Vždycky tě měli za větší průserářku, přitom jsi byla tak hodná.
Tereza: Tohle jsem se vždycky snažila vytěsnit z paměti. Mám z toho trauma. (smích)
Platila u vás doma za tu přísnější maminka? Byla to ona, kdo kontroloval žákovskou, domácí úkoly, řešil známky, a tatínek byl spíš rozmazlovací?
Eva: Přísnější byl rozhodně táta a máma s ním vždycky ve všem souhlasila. Dokud jsme se neodstěhovaly, což jsme udělaly obě brzo, říkal nám, v kolik máme mít zhasnuto, a doma jsme musely být nejpozději v devět. Věci kolem školy řešila vždycky máma.
Tereza: Je pravda, že jsme měly docela omezený režim. Eva mi ale tehdy ukázala, jak se v noci nepozorovaně vyplížit ven z domu, takže jsme si i přes striktní pravidla noční život užily. Rodiče o tom dlouho nevěděli, a když jsme jim to nedávno přiznaly, nevěřili nám.
Kamil Střihavka
Jak jste spolu coby sestry vycházely? Měly jste období třenic a hádek?
Eva: Občas se pohádáme, ale to je normální. Nejvíc třenic jsme měly jako malé, hlavně z mé strany, protože jsem žárlila. Terka byla odmala hodná a všechno mi vždycky dala nebo půjčila.
Tereza: Probíhaly takový normální sesterský hádky. Dneska se tomu už smějeme.
Evo, ty jsi starší, máš v sobě ochranitelský pud? Hlídala jsi Terezu po očku, případně hlídáš ji i teď?
Eva: Třeba na táboře, když byla Terka ještě malá holčička, vždycky lidem rozdala všechny svoje sladkosti a hračky, sama potom nic neměla a mně jí bylo líto. Snažila jsem se jí vysvětlit, že musí myslet taky trochu na sebe. Ale nemyslím si, že by potřebovala vyloženě chránit. Některé holky to tak mají, vybírají si špatné chlapy, obklopují se divnými lidmi, ségra tohle měla vždycky docela srovnané, takže mojí ochranu nijak zvlášť nepotřebovala. Ale mám se na pozoru, to je jasné.
Tereza: Eva to podle mě ani netuší, ale vždycky mi dost pomáhala. Mám trochu syndrom mladší sestry, takže mě hodně inspirovala třeba ve výběru škol a tak. Třeba co se týká psaní, pro mě byla velkou inspirací. Možná bych se bez ní nikdy nepustila do psaní scénářů.
Když má otec krásnou dceru, s nadsázkou se říká, že by si měl na zástup nápadníků pořídit brokovnici. Jak to bylo u vás? Hlídal si vás tatínek?
Eva: Rodičům jsme nikdy o klucích neříkaly, protože nám nepřipadali moc otevření. Když táta zjistil, že žiju s Adamem, byl zrovna po nějakém flámu a asi tisíckrát mi zopakoval, že život s muzikantem bude hrozný. Nakonec si Adama ale oblíbil. Dneska se rodiče vždycky nejdřív vítají s ním a říkají mu „náš nikdy nenarozený syn“. (smích)
Tereza: Sice jsme jim nic neříkaly, občas se ale něčeho dohmátli, a to si pak z nás dělali srandu. Největší bizár byl, když Evě někdo vyšlapal před barákem srdce do sněhu a nechal jí tam kytici růží a svíčky.
Teď ale zpátky k vašim pracovním aktivitám, které vás těší a potěší ještě víc, až spatří světlo světa. Jaké to jsou?
Tereza: Až skončí všechna omezení spojená s covidem, budu mít promítání svého posledního filmu Nepřemožitelný, na to se moc těším.
Eva: Dokončila jsem knížku pro děti, kterou jsme vymysleli s Adamem a ilustroval nám ji kamarád Honza Urbanec. Všechno ale bohužel zbrzdila současná krize, tak čekáme, až se všechno uklidní. Moc se na tu knížku těšíme, je o hudbě a je to náš první společný projekt. Těšila jsem se na křest své druhé knihy Můj grónský rok, ale i ten zkomplikovala současná situace, člověk nemůže mít všechno. (smích)
Terezo, zmínila jsi film, ve kterém jednu z postav, vašeho otce, zabije zombie. Eva zase napsala knížku z prostředí Grónska. Podle čeho si vybíráte témata, o kterých píšete nebo točíte?
Tereza: Každý můj film byl o něčem jiném. O klukovi, který řeší, jestli se bude starat o svou těžce nemocnou holku, druhý o šílené lásce, kde si nechá dívka změnit pohlaví, protože je zamilovaná do gaye. Ten poslední je zase taková výpověď mé generace, o aktuálním stavu mladých lidí, kteří nedokážou tuto dobu uchopit a čekají, co se stane. Mým hrdinkám se do života připletl trapový zombie. O čem budu psát nebo točit, se u mě hodně odvíjí od momentální nálady. (smích)
Eva: V první knížce mě inspirovalo odpoledne, které jsme se ségrou prožily v zahradách oseckého kláštera, kam jsme se ze zvědavosti vloupaly, a Můj grónský rok jsem napsala i proto, že mě Gróňané fascinují svou schopností vyprávět krásné promyšlené příběhy. Je to u nich dáno tím, že žijí půl roku ve tmě a moc možností nemají. Navíc se toho u nás o Grónsku moc neví, i proto mi přišlo jako dobrý nápad tam příběh o české holce zasadit.
Vidíte v budoucnu nějaké možnosti, ve kterých by se protnuly vaše nynější profese? Zfilmování knih se totiž přímo nabízí…
Tereza: Ačkoli nejsem zastáncem adaptací, Evinu první knihu Vzácná návštěva bych moc ráda zfilmovala. Už při prvním přečtení jsem měla jasnej vizuál toho, jak by to mělo vypadat. Mám ráda Evin humor, který sama trochu postrádám, takže bych si díky ní mohla jednou natočit opravdovou komedii.
Eva: Ségra je ohromně tvůrčí, věřím, že brzy začneme pracovat na společném projektu.
Tereza: „Rodiče jsou pro nás určitě velkou inspirací. Myslím, že díky nim máme priority týkající se vztahů srovnané.“
TALENTOVANÉ SESTRY
JABLKA nepadla daleko od stromu. Oba rodiče jsou umělecky založení, možná proto se Eva s Terezou našly v kulturním světě.
EVA STŘIHAVKOVÁ, SPISOVATELKA:
Vystudovala dějiny umění a mezinárodní vztahy. Byla editorkou a redaktorkou televizního zpravodajství, přispívala do publicistických časopisů, pracuje jako kreativec v reklamě a věnuje se psaní. Po úspěšné knize Vzácná návštěva je nyní na pultech knihkupectví román Můj grónský rok.
TEREZA STŘIHAVKOVÁ, REŽISÉRKA:
Studovala Literární akademii a Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku, kde vystudovala obor scenáristika a režie. Natočila několik krátkometrážních filmů, např. režijní debut Potichu, Ta pravá, Doba jinde nebo absolventský film Nepřemožitelný, ve kterém si zahrála hlavní roli. Nyní se věnuje tvorbě videoklipů, herectví a pracuje v reklamní agentuře.