Ještě před čtvrt rokem dokončoval svůj pořad Léto s Italem. „Televizní kamery mi chybět nezačaly, ale určitě plánuju pokračování, rád bych dál prozkoumával italskou kuchyni, ukazoval další krásná místa nebo úžasné farmářské trhy. Jednáme s TV Prima. Na jaře příštího roku by se začalo natáčet a v létě by se diváci dočkali nových dílů.“
Důvěřujete při návštěvě hospody hubenému kuchaři?
Dnes ano. Už to není jako dřív, kdy baculatější kuchař byl synonymem pro lepší jídlo. Dnes lidem víc záleží na tom, jak vypadají. I kuchaři sportují.
Kdy jste naposledy ochutnal fastfoodový pokrm?
Když mám hlad a mám to při cestě, tak si dvakrát třikrát do roka dám něco na ulici.
Jaký jste strávník?
Nikdy nejdu do první hospody. I na cestách s sebou vozím gurmánské průvodce, anebo se přeptám místních. V práci si čas na to, abych se dobře najedl, vždycky najdu. (smích) Doma se to pak snažím kompenzovat a k večeři si udělám raději salát.
Na jak dlouho jste byl nejdéle mimo svůj podnik?
Tak to bylo určitě při posledním natáčení v Itálii. Trvalo tři týdny.
Poznamenalo to nějak restauraci?
Bohužel jsem pár lidí musel vyměnit. Chtěl bych, aby to fungovalo i beze mě, ale nejde to. Kdo to dokáže, tak klobouk dolů. V naší branži musíte být na place.
Objednává si u vás Simona Krainová pořád stejné jídlo?
Dřív určitě, ale teď, co je maminkou, jsem ji už dlouho neviděl. Jsem rád, že se jí vede dobře, i když jsem ji ztratil, protože doma chystá jídlo pro svoje děti.
Vaříte své mámě, anebo ona vám?
Máma vaří. Snaží se. A já ji chválím, přestože mě volá na pomoc. Říkám jí: „Ne, mami, ty to uděláš nejlíp!“
Zdědil jste po ní kuchařské geny?
Máma umí vařit. Ale kuchařské geny jsem zdědil po babičce, i když tohle by máma asi nerada slyšela... Přitom ona je taková pokorná a klidná.
Vy jste také pokorný a klidný?
Myslím, že ano, dokud mě někdo hodně nenaštve. Překvapujete mě. Češi si o Italech myslí, že jsou temperamentní a vznětliví, ale rozhodně ne klidní. Já jsem klidnější než typický Ital. Ale i ten nejklidnější člověk může dělat rámus, když se rozčílí.
Rozbíjel jste někdy nádobí?
Určitě, třeba talíře, stačí je trochu prudčeji hodit do dřezu. Na to nemusíte být Ital, abyste rozbíjel nádobí.
Kde jste poznal manželku Janu?
V pražském baru La Dolce Vita, kde se scházeli Italové a který už bohužel dneska neexistuje.
Čím vás okouzlila?
Byla nádherná. Říkala mi, že vypadám jako arogantní kluk, tak jsem jí ukázal, že arogantní nejsem.
Jak jste si rozdělili práci v hospodě?
Na začátku to bylo krásné. Dělali jsme spolu úplně všechno. Měli jsme jenom jednoho pomocníka. Dnes u nás ovšem pracuje třináct lidí.
Kdo z vás je lepší kuchař?
Mám ji rád, ale musím říci, že proti mně nemá šanci. Ale umí připravit lepší servis, protože vystudovala hotelovou školu.
Po kom jste pojmenovali syna Giacomo?
Po mém tátovi. U nás v rodině se všichni muži jmenují Emanuele nebo Giacomo.
I vy jste Giacomo?
Ne, to není jako v Čechách. Já se nemůžu jmenovat stejně jako táta. Vezměte si fotbalistu Tomáše Řepku. Když se mu narodil v Itálii syn, pojmenoval ho Tomasso, protože se nesměl jmenovat stejně jako on.
V čem je syn po vás?
Když se ptám mámy, jaký jsem byl v dětství, říká: „Ty jsi byl hodnej.“ Ale teta na stejnou otázku odpovídá: „Ty jsi byl strašnej!“ Tak možná že je opravdu po mně. I chuťové buňky má maximálně vybíravé.
Nechutnají mu vaše jídla?
Zeleninu do něj nedostanu, i kdybych čaroval. Brokolicový krém by snědl, jedině kdybych řekl, že je to polévka z krokodýla.
Vaší manželce lékaři před rokem diagnostikovali rakovinu. Jak se jí daří?
Pět let teď bude trvat hormonální kúra. Musíme být trpěliví. Je to taková odysea.
Ovlivnila vás její nemoc?
Určitě, rakovina není, jako když u vás zazvoní zvonek a řeknou – přijela pošta. S nemocí se obtížně vyrovnáváte, ale to je život. Nevíte, co bude zítra. Kolikrát si nejste ničeho vědom, myslíte si, že všechno jde po hladké cestě, a pak přijde takový problém.
Jak vám bylo, když jste se to dozvěděl? Zhroutil jste se? A co vám pomohlo?
Hlavně že se nezhroutila manželka. Zatím bojuje statečně. Psychicky jsem byl samozřejmě dole. Ale musíte pokračovat a žít s tím dál.