S podvodním focením jsem začala v roce 1999. Mám asi 630 ponorů, z toho víc než polovinu ve sladkovodních lokalitách,“ upřesňuje plzeňská fotografka. Touha zachytit kouzlo mokrého světa a jeho obyvatel ji provází už od prvních výletů pod hladinu.
Cesta ke slušným snímkům prý byla dost trnitá, protože focení pod vodou má své zákonitosti a technické podivnosti, které se každý musí naučit znát i respektovat. „Obzvlášť při něm bohužel platilo a platí, že za málo peněz je málo muziky. Situace se ale dost zlepšila se zpřístupněním digitálních fotoaparátů okolo roku 2004.“
Když pod vodu, tak jedině s rybím okem
Za dávných časů samozřejmě bývaly české vody čisté, hemžily se raky, lososy, perlorodkami a vůbec kypěly životem. Dnes se řada lidí bojí vstoupit do rybníků i přehrad a řeky jsou pro ně úplně tabu. Znečištění, kaly, sinice – jak se s tím vším Alena Voráčková vyrovnává?
„Hlavní slabiny sladkovodního focení jsou samozřejmě výrazně menší výběr objektů než v moři, větší kalivost prostředí, chlad, méně světla a horší viditelnost. Ta se v našich ‚potápěčských‘, poměrně čistějších vodách, pohybuje od dvou do osmi metrů, v zimních měsících někde vzácně i přes deset metrů,“ shrnuje fotografka.
Pro srovnání: v moři bývá viditelnost 10 až 30 m. „Vybavení pro slané a sladké vody se neliší. Jen je třeba trochu jiný přístup. Pro jakékoli vodní focení platí jedno základní pravidlo: ‚zbavit se vody‘, tedy maximálně se přiblížit k objektu. Proto se používají extrémní širokoúhlé objektivy, takzvaná rybí oka.
S takovým sklíčkem se dá fotit klidně při třímetrové viditelnosti. Zachytit detaily lze s úspěchem i ve velmi kalné vodě (viditelnost jeden dva metry). Vyfotit ryby a další živočichy je ale obtížné jak v moři, tak v našem rybníku,“ dodává Alena Voráčková.
Kde se vlastně dá u nás potápět, aby tam člověk zaručeně našel aspoň trochu čistou vodu a přijatelné podmínky pro fotografování? Jak se dozvídáme, je to především v řadě zatopených lomů a pískoven a také v několika přehradách.
Je ale třeba znát vhodnou dobu, protože i vody mají svůj životní cyklus. „Například naše přehrady se zhruba v půlce května ‚čistí‘ a udrží si vysokou kvalitu vody zhruba do konce června. Potom – v závislosti na počasí – roste množství vodního květu a kvalita vody, potažmo viditelnost, se zhoršují.
Jiná situace je v lomech. Některé jsou čisté celoročně, jiné spíš jen na podzim a v zimě. Jedny z našich nejhezčích a pro fotografy nejvstřícnějších lomů jsou Rumchalpa u Jičína a Leštinka u Skutče.
Existuje i řada dalších zajímavých lokalit. Potápět a fotit se dá také v některých řekách, třeba v Kamenici,“ upřesňuje fotografka.
Titanic nenajdete, ale také vás nesežere kraken
Se sladkovodním focením se u nás nikdo moc neproslaví: přece jen trosky Titaniku ani obří lidožravé žraloky v rybníku Rožmberk nenafotíte. Snímky z českých (moravských i slezských) vod nejsou na efekt, spíš bývají zamyšlené, trochu něžné a trochu nostalgické. Ani zakázek na focení ve sladké vodě není mnoho.
Alena Voráčková si vzpomíná, že tak zvěčnila vlastně jen otevření expozice České řeky v plzeňské zoo, kde pracuje, a ještě pár „začínajících potápěčů“: batolat i větších dětí pod vodou. Na druhé straně při potápění u nás není pravděpodobné, že by člověka sežral obří kraken.
„Já mám negativních zážitků pomálu,“ připouští Alena Voráčková. „Fotograf pod vodou je tak trochu zvláštním poddruhem potápěče. Když najde něco zajímavého, může stát na místě i několik minut. Proto mívá dost často problém sehnat trpělivého parťáka.
Pravda je, že moje nejlepší fotky vznikly, když jsem byla pod hladinou sama. To se ale neshoduje s potápěčskou etiketou a nese to s sebou určitá rizika.“ Do vody proto nejde bez nože, který nosí připevněný na noze. „Už se mi stalo, že jsem se zachytila do rybářského vlasce, a to je docela nepříjemné. Velký respekt mám také z proudů, ty ale u nás naštěstí moc nejsou,“ říká Alena Voráčková a dodává:
„Potápěč je zkrátka pod vodou pouze na krátké návštěvě a podle toho by se měl chovat. Nebezpečí je navíc skryté za řadou fyzikálních vzorečků, nehmatatelné a zákeřné. Při neznalosti věci – tedy potápění bez absolvování příslušného kurzu – je možné smrtelné barotrauma plic už při nekontrolovaném výstupu z hloubky dvou metrů!“