Kdybych byla věděla, jaké problémy jí způsobí přestěhování do jiného města a tím i nástup do nového kolektivu, byla bych tento krok manželovi rozmluvila. Navzdory tomu, že dostal skvělou pracovní nabídku; takovou, která se údajně neodmítá.

Naše dcera je odmalička uzavřená, nikdy se nám moc nesvěřovala se svými starostmi a bolístkami. Ve škole ale nešťastná nebyla, to vím jistě. Přestože neměla moc kamarádů, chodila tam ráda a nosila dobré známky. Dokud jsme se nepřestěhovali a nezapsali ji jinam, bylo všechno v pořádku.

Dřív nemocná nebyla

Bylo mi divné, že je Martina teď tak často nemocná, že ji trápí žaludeční nevolnosti a bolesti hlavy – dřív na to vůbec netrpěla. Vzala jsem ji na vyšetření, ale výsledky byly v pořádku.

Doktorka dokonce vyslovila podezření, že dcera simuluje, ovšem něco takového jsem odmítala vzít na vědomí.

Martina rozhodně nelže a nepodvádí, a tak jsem lékařčino podezření vnímala téměř jako osobní urážku.

Jenže, jak se ukázalo, Martina opravdu utíkala do nemoci, a to jen proto, aby nemusela chodit do školy! Nebýt obrovské podlitiny na břiše, kterou jsem objevila, když se sprchovala, nejspíš bych na to nepřišla.

„Praštila jsem se o lavici, mami, o nic nejde,“ tvrdila mi a snažila se podlitinu zakrýt rukama. Jenže modřina byla obrovská a spíš než bouchnutí o lavici připomínala několikanásobnou ránu pěstí.

„Tebe někdo zbil! Řekni mi kdo a já si to s ním vyřídím! Vždyť ti mohl způsobit vnitřní zranění,“ děsila jsem se. Martina se rozplakala. „Jen to ne, mami, prosím! Všechno bude ještě horší!“

Zmlátily ji

Zabalená do osušky se mi schoulila do náruče a přerývaně vyprávěla, že ji v šatně po hodině tělocviku zmlátily dvě spolužačky. Prý jim kazí třídní průměr ve sportovních hrách. Je nešikovná, nemožná. „Nenávidím tělocvik,“ naříkala.

Přiznala se mi, že to nebylo poprvé, co ji spolužačky zbily, ale prý nikdy takhle brutálně. Informace z ní lezly jako z chlupaté deky a mně vstávaly hrůzou vlasy. Vybraly si ji jako objekt šikany, sotva do třídy nastoupila. Nejdřív jí kradly svačiny, pak jim musela dávat i kapesné. Čím víc cítily, že se jich bojí, tím víc přitvrzovaly.

Dcera není žádný sportovní borec, ale nemehlo také ne, jenomže strach ji paralyzoval natolik, že při hodinách tělocviku zapomněla, i co je vpravo nebo vlevo v bok.

Spočítala jsem si, že bolesti hlavy a žaludeční nevolnosti ji vždy postihly právě ve dnech, kdy byl na rozvrhu tělocvik. A myslím si, že ani moc nesimulovala. Jedenáctileté dítě přece nemůže předstírat zvracení a průjmy!

Nevím jak situaci řešit. Zda by bylo moudré zajít za třídní učitelkou nebo rovnou za vedením školy. Agresivní dívky dostanou nanejvýš důtku a možná ani to ne, budou-li dobře zatloukat. A na dceři si pak ještě víc smlsnou.

Nejlepší bude jiná škola, ale trápí mě pomyšlení, že se situace se šikanou může opakovat. Martina má už kvůli tělocviku komplex méněcennosti a ten určité typy dětí rychle vycítí.

Magdalena

CVIČENÍ PŠTROSI SE (POMALU) MĚNÍ V RYSY OSTROVIDY

PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog

  • Donedávna se kolem šikany ve školách chodilo po špičkách, snad v představě, že to, o čem se nemluví, jako by ani nebylo. Dodnes je spousta škol, jejichž vedení se při zmínce o ní mění ve stádo cvičených pštrosů. Jenže neléčená je snad horší než mor. Šíří se jako rakovinové bujení, zanechává šrámy na těle i duši nejen šikanovaných, ale dokonce šikanujících. Ti pak odcházejí do života s představou, jak snadno a zároveň beztrestně lze týrat slabé a jinak handicapované.
  • Objektem šikany může být kterékoli dítě. Nejčastěji se však do této role dostává ten, kdo se něčím vymyká. Někdy stačí, že jde o „náplavu“, to znamená dítě, jež přišlo odjinud. Šikana hrozí i těm, pro něž je těžké přijímat skupinové normy. Paradoxně tedy dětem nadaným a snaživým. Školní třída se často dělí na šikanující jádro (zpravidla nepříliš početné), na šikanované a na „mlčící většinu“. Většinu, jejíž krédo je nevyčnívat, aby se náhodou nedostala do množiny šikanovaných.
  • První krok k pomyslné léčbě nemocné skupiny bývá včasné rozpoznání nákazy. V lepším případě by ji měl diagnostikovat sám kantor: na většině škol jsou pro ně pořádány semináře, jejichž smyslem je zvýšení vnímavosti vůči jevům, které by je měly na výskyt šikany upozornit. Zatím jsme teprve na počátku cesty, přesto už lze pozorovat jistý úbytek pštrosů. Bylo by naivní, kdybychom se domnívali, že se z nich hned stane rys ostrovid. Stačí, pokud jsou ochotni reagovat na upozornění rodičů šikanovaných dětí. Rodič je totiž zpravidla ten první, kdo se o šikaně dozví. Varovné signály mívají různou podobu, například zmiňované ranní nevolnosti. Pokud je někdo označí za projev simulování, zvláště lékař, pak by si měl osvěžit učivo o psychosomatických potížích.
  • Signálem šikany můžou být i časté „ztráty“ peněz, potrhané sešity, poničené školní pomůcky apod. Žádné dítě si sice nepřeje, aby jeho rodič kontaktoval školu (obává se reakce šikanujících), přesto by k tomu dojít mělo. Je na učiteli, případně výchovném poradci či školním psychologovi, aby situaci řešil, aniž by bylo zřejmé „odkud vítr vane“.