Dobrý den,

obracím se na vás, protože už nevím jak dál. Možná má některá z vás zkušenosti s podobným problémem jako já. Mou dceru ve škole šikanují. Teď už jsem si tím jistá, i když trvalo dlouho, než jsem to z ní vypáčila.

Dceři je dvanáct let a až do letošního listopadu jsme žili v malém městě, kde dcera navštěvovala základní školu. V listopadu jsem se s dcerou přestěhovala. Neměla jsem radost, že musím Evičku vytáhnout ze známého prostředí, ale s manželem jsme se rozvedli a novou existenci jsem našla v okresním městě. Nenapíšu přesně, kde žijeme, nevím, kdo by si článek mohl přečíst a zda by to naši situaci ještě víc nezhoršilo.

Moc nepomohlo ani to, že celá akce vyšla na listopad a Evička musela nastoupit do nové školy uprostřed pololetí.

Asi po měsíci jsme si všimla, že je velmi sklíčená. Přičítala jsem to novému prostředí. Přeci jen trvá, než si člověk zvykne na nové lidi. Ale zarazilo mě, že začala být často nemocná. Ráno odmítala vstát do školy. Tu ji bolelo břicho, jindy tvrdila, že má teplotu (a neměla), bolela ji hlava a tak dále. Pak mě vyděsilo pololetní vysvědčení, skoro ve všech předmětech se o jeden stupeň zhoršila, dokonce se jí na vysvědčení objevily i dvě trojky a to mívala vyznamenání! Tohle už bylo hodně divné. Nová škola mohla být náročnější, ale zhoršení třeba v matematice, pro kterou je mimořádně nadaná a dokonce se účastnila různých olympiád a úspěšně, mi přišlo málo pravděpodobné. Přitom nikam nechodí a doma se učí, nebo si čte.

Vždy jsme měly spolu úzký vztah, ale poslední měsíce jsme měla dojem, že se mi uzavírá.

Už se mi nesvěřovala skoro s ničím. A přitom v našem starém působišti jsme si každý den vyprávěly, co jsme ten den prožily, co nás trápí. Něco z toho se dalo připočíst té veliké změně, ale dohromady to bylo moc.

Dlouho jsme se z ní snažila dostat, co se děje, ale to bylo pořád: Mami, nic, to je dobrý. Prostě ta učitelka si na mě zasedla. Nic se neděje. Nakonec jsem na ni uhodila a ona mi s pláčem začala vyprávět, jak si na ni zasedla parta školních drsňaček. Nejdříve se jí začaly posmívat a napadaly ji ústně na chodbách. Pak ji občas nastavily nohu, do bot jí nalily barvu, vzaly jí její oblíbený šátek a teď ho nosí jedna z nich. Jednou ji na dvě hodiny zavřely ve školním sklepě. Vysypaná školní brašna a rozšlapané, nebo ukradené svačiny byly na denním pořádku. A jejich útoky se stále zhoršují. Teď od ní začaly vymáhat peníze, jinak, že ji zbijí. To ji nakonec možná donutilo, že přiznala pravdu.

Když jsme se ptala, proč mi nic neřekla, vysvětlila mi, že mě nechce obtěžovat, že mám teď moc starostí.

Učitelům prý nic neřekla, prý ty holky pocházejí z dobrých rodin a u učitelů jsou oblíbené. Nikdo by jí nevěřil. A není žalobníček. Když jsem řekla, že do školy půjdu sama, prosila mě , abych to nedělala, že bych to ještě zhoršila. Je přesvědčená, že je to brzy přestane bavit. Ale kdy? Až najdou další chudinku, která se neumí bránit? Zatím jsem tedy návštěvu školy odložila, ale myslím, že svůj slib nebudu moci dodržet. Nevěřím, že je to přestane bavit, a proč by měly nějaké promimentní mrchy zůstat nepotrestány.

Eva byla vždy uzavřené dítě. Moc kamarádek neměla, ale úplně sama taky nikdy nebyla. Raději, než poflakování po hřišti, má knížky a počítače. Je moc hodná a vždy se snaží druhé lidi omlouvat, i když to jsou darebáci. Skoro i ty mrchy hájila. Že prý bohatí rodiče na ně nemají čas, a jsou v podstatě nešťastné. Jak jsem již psala, je hodně tichá, a když si na ni někdo dovolí, hned se stáhne, sklopí oči a začne koktat. Vlastě je úplně ideální oběť.

Poraďte mi, prosím, co mám dělat. Mám zkusit zajít do té školy, nebo ji dát na jinou školu, třeba na osmileté gymnázium, i když by ztratila rok, možná by to pro ni bylo lepší. Jestli máte někdo podobnou zkušenost, dejte mi vědět, jak jste takovou situaci vyřešili vy.

Díky, vaše čtenářka Vendula.