V období Vánoc býváme pozornější a více štědří než jindy. Snažíme se více pomáhat potřebným, často přispíváme na opuštěné děti nebo charitu obecně. Proto nás vždy zarazí, když se stane to, co koncem roku 2008 v nenápadném a jinak dosti ospalém americkém státě Nebraska.

Odehrávaly se tu totiž scény hodné pera Charlese Dickense (či Stephena Kinga?). Rodiče a opatrovníci zde přišli odevzdat do státní péče celkem 35 dětí s tím, že se o ně nemůžou nebo nechtějí starat!

Nejstarším z odkládaných dětí bylo 17 let, pouze šest z nich bylo mladších 10 let a ani v jednom případě nešlo o kojence. S cílem zbavit se potomků přijížděli do Nebrasky dokonce lidé z jiných amerických států.

Tak vám vezu kluka

Kuriózní situaci zavinila chyba nebraských zákonodárců (zmetky nevyrábějí jen naši poslanci). Když zde v jako posledním americkém státě schvalovali Safe-Haven Law (doslova zákon o bezpečném útočišti) určený na ochranu nechtěných novorozenců, nedopatřením v něm použili výraz dítě bez jakéhokoli věkového omezení.

Něco může napovědět pohled na děti, jež byly dány do péče státu Nebraska. Tamní ministerstvo zdravotnictví zveřejnilo údaje o 30 z celkového počtu 35 „odevzdaných“ nezletilců. Není asi překvapivé, že 28 z nich pochází z rodin s pouze jedním rodičem.

Ve 22 případech byl v minulosti navíc některý z rodičů vězněn. Pouze 8 ze všech dětí je z afroamerických rodin. A 27 dětí bylo už někdy v péči psychologů.

Unikátní byl případ muže z Omahy, který do nemocnice univerzity v Creightonu přivedl všech devět svých dětí ve věku od 1 do 17 let. Zemřela mu manželka a sám už neměl sílu o ně pečovat (přestože celá rodina v podstatě stejně žila ze sociálních dávek).

Obama to vyřeší?

Omyl zákonodárců v Nebrasce umožnil zviditelnění problému, který je přítomen všude ve světě: totiž že řada rodičů není k výchově svých potomků způsobilá, nezvládá je nebo jich má z nejrůznějších důvodů plné zuby (ostatně při jedné rozhlasové diskusi o babyboxech v České republice zazněl telefonát otce, který se s nadějí v hlase ptal, zda může k boxu přivázat svého jedenáctiletého syna).

Příklady problémů s dětmi bychom našli už ve Starém zákoně. Jedná se zkrátka o jeden z trvalých úkazů provázejících lidstvo. Za bohapustou iluzi je ale nutno považovat představu, že jakkoli bohatý stát dokáže v této souvislosti vyřešit víc než jen malou část těch nejkřiklavějších případů.

Přesto samozřejmě politikové usilovně halasí, že to lze a že jde pouze o peníze. Bývalá první dáma USA Rosalynn Carterová se tak třeba nechala slyšet: „Jsem opravdu zarmoucena tím, jak se u nás zachází s dětmi. Víme, co pro ně máme dělat, ale neděláme to. Ignorujeme své děti a pomáháme jim, teprve když se dostanou do problémů.“

Události v Nebrasce pak prý „nejsou žádné překvapení“, nýbrž „příležitost posílit systém pomoci státu“. To by si ale vyžádalo miliardy dolarů, odkud je však má prezident Barrack Obama vyčarovat?