Začněme „zvesela“. Vy jste nedávno odzpívala koncerty nadopovaná antibiotiky. Nacpat se léky kvůli vystoupení bude u vás asi časté řešení...
Spíš se bráním a nedělám to tak často jako dřív. Už se mi i povede bez špatného svědomí něco odříct. Ale zrovna na tyhle čtyři koncerty, v Římě a v Turínu, jsem se připravovala rok, ohromně jsem se na ně těšila. Zaprvé to byl debut v jedné wagnerovské roli a zadruhé to byla moje první spolupráce s dirigentem, kterého v té mladší generaci považuji za nejlepšího, Kirillem Petrenkem. A já jsem to stůj co stůj chtěla odzpívat! Jenže když vaše tělo vidí, že jde do tuhého, zareaguje. Takže jsem omarodila, asi abych neměla takové nervy a nemohla nikam odjet. Stejně jsem ale jela a taky se mi to pěkně vymstilo – bylo mi dost zle. Teprve pak jsem měla čas to vyležet.
Splnily koncerty vaše očekávání?
Víc jak to. Byla jsem úplně nadšená! Byl to ten zážitek, jako když dřív ještě lidi dělali muziku pro její podstatu, vůbec to nebylo o penězích, slávě, o tom něco ukázat a někomu dokázat.
Vy jste v životě zpívala stylem „a já jim ukážu“?
Jako dítě jsem zpívala jen pro nějaký ten vnitřní pocit, co se nedá pojmenovat... Ale když povyrostete a začnou se vám objevovat v cestě klacky – ať už vám je tam někdo dal, nebo se tam objevily náhodou, je to jak mávání červeným šátečkem na bejka a je jasné, že se potom zapřete a řeknete: „Já vám ukážu!“ I když to pro mysl a pro tělo není vůbec dobré. Jako dítě máme určitý dar komunikovat se světem na trochu jiné úrovni než jen slovy. Já byla dřív schopná poznat strašnou spoustu věcí, jen když jsem na někoho koukla. A tenhle dar jsem v průběhu let ztratila. Naprosto. Jinak bych v životě těžko dvakrát narazila na partnera, se kterým jsem se potom rozvedla.
A čím jste ten dar ztratila?
Člověk si zvyká na konvence, na to, co by jak mělo být, a ztrácí taková ta vlastní tykadla. Jak napsal Jiří Cieslar v Hlasu deníku – kdo v jisté chvíli neposlechl svůj nejvnitřnější hlas, ať pak nebrečí. Ano, to je naprostá pravda, na kterou jsem posléze taky přišla. Ale nejdřív jsem se pěkně obouchala.
Vy jste rozená v Beranu, o nichž se říká „prorazím v davu, mám tvrdou hlavu“. Takže jste často narážela?
Ano, to taky platí přesně. My jsme s mužem Berani oba...
...kdo trká víc?
Jak kdy. Ale důležité je včas zastrčit růžky a říct si – nech ho vyhrát tuhle bitvu, třeba vyhraješ tu další a důležitější. Ale s mužem na to, že jsme dva Berani, jsme úplně v pohodě. Hrozně si rozumíme.
Dá se pozitivním myšlením ovlivnit realita?
Určitě. Zase, jako malé dítě jsem to uměla, pak jsem to ztratila. Ale snažím se opět najít tenhle přístup, tuhle cestu a myslím, že se mi to celkem daří.
Jak ji hledáte?
Meditacemi. Jde opravdu o to, změnit myšlení. Mě kdysi život zavedl do slepé uličky, kdy jsem už nevěděla kudy kam, a tohle byla jediná pomoc.
Nevěděla, kudy kam... Váš život se přitom ubírá podle diářů, dnes už plánujete rok 2015. Člověk by řekl, že máte život nalinkovaný.
Ony jsou ty linky pěkně nahoru dolů. Někdy „brzdím hubou o zem“, až by se jeden divil, co se dá vydržet. Ale člověk zjevně vydrží hodně. Na druhou stranu chválabohu za to negativní, bez toho by se člověk neposunul dál... Ježiš, já říkám strašné fráze! Ale když ono to tak je. Bez negativního bychom si neuvědomili, co je štěstí.
Vy jste šťastná matka dvou dětí. Bála jste se, že vás mateřství zastaví v kariéře?
Ne, o tom jsem vůbec neuvažovala. Ostatně, zpívala jsem ještě tři týdny před prvním porodem, před druhým dokonce jen čtrnáct dní, protože dcera přišla o něco dřív. Když si dneska uvědomím, že jsem v Národním s břichem až pod bradou zpívala a tančila na stole Carmen! A ten José na mě, chudák, koukal a jen pořád říkal: „Nespadni, prosím tě!“ A já mu s pupkem ještě skákala do náruče.
Jak byste laika lákala k opeře? Tedy, pokud byste mu vůbec chtěla říct, proč stojí za to mít rád operu.
No, já bych mu to ráda vysvětlila. Musí se jako posluchač obrnit trpělivostí a naučit se mít operu rád. Nemá smysl chodit do opery, posadit se a říct – tady mě máte a bavte mě. Opera je vlastně ohromný kus lidské historie, silné drama umocněné muzikou. Čili posluchač tam má dvě věci dohromady. A vývoj té hudby má za sebou dlouhá staletí. Byla by strašná škoda, kdyby se toho lidé vzdali a chtěli už jenom muzikály nebo árie na stadionech. Na druhou stranu, nikdy nebyla opera umění pro davy.
Za dob Mozarta to přece byla tzv. populární hudba.
Ano. Ale to byla světlá výjimka, protože Mozart byl prostě génius. To bylo jedinečné. Samozřejmě, že Mahler, Wagner, Verdi byli také unikum, ale s Mozartem se to nedá srovnat. Mozarta nejde nemít rád. Nevím ani, jak bych to vysvětlila, to se prostě nedá převést do slov. Ta hudba vám zůstává v duši, v srdci, na mozku... Právě proto je tak složité někomu vysvětlit, aby měl rád operu. To musíte cítit.
Žijete s německým manželem v Německu. Nechybí vám Česko?
Ne. Mně Německo dalo strašně moc, když mě v Čechách odmítali, a je mi tam dobře.
Jak dobře mluví vaše děti česky?
Šestnáctiletý Theodor ano, Dorothea je na dobré cestě. Vtipné ale je, když děti opravují moji němčinu. Ona tedy mladá ví vůbec všecko líp než já, ve svých jedenácti letech. (smích) Srovnává mi život podle svého a já jí vždycky říkám: „Kdyby se ti podařilo takhle srovnat svůj psací stůl!“
Hodně cestujete. Cestují děti s vámi?
Už ne. Zaprvé chodí do školy. Zadruhé je to strašně vysilující, když musíte na plné pecky jet za mikrofonem, na zkouškách a koncertech, pak přijdete do hotelu a tam taky musíte jet na plné pecky. Já už jsem pak, s nadsázkou, jenom kojila, nebo stála na jevišti. Člověk nakonec úplně vyhoří, jak se mi stalo před třemi či čtyřmi lety. Navíc je dost sobecké děti vláčet všude s sebou. To jsem dělala hlavně s Tedýsem. A když pak přišel do školky, hrál si sám v koutku, protože byl zvyklý jen na dospělé, ale na děti vůbec. Dorka už na tom byla přece jenom líp.
Zmínila jste své vyhoření. Do té doby se také datuje vaše závislost na prášcích. Byla to bulvární bublina, nebo pravda?
Pravda. Já jsem to zmínila ve filmu (dokument Letenka do ráje, pozn. red.) hlavně proto, aby si lidé uvědomili, že pro každého existuje cesta ven. Člověk měl pocit, že mu něco pomáhá, ale byla to spíš cesta do pekla. Mně je dneska dobře bez těch věcí. To, že se toho chytil bulvár a udělal ze mě závisláka, už je jejich problém, ne můj.
Dodržuje Dagmar Pecková nějaké umělecké pověry? Na co se těší do důchodu? A co je pro ni absolutní tabu? Přečtěte si v nové Vlastě 18/2013.
