Jak a kdy jste se poprvé seznámila s islámem?
Že existuje islám, jsem asi věděla, to patří k všeobecnému vzdělání, ale nevěděla jsem o něm vůbec nic, ani nepřišel žádný podnět, který by mě přiměl se o islám nějak zajímat. Žila jsem dle svého svědomí a cítění a dle křesťanské výchovy. Ten podnět přišel až na dovolené v Turecku, kde jsem viděla úplně jinou kulturu a styl života a začalo mě to velmi zajímat, hlavně ve srovnání s křesťanstvím. To bylo v r. 1996.
Čím vás oslovil a proč?
Islám mě oslovil tím, jak mi byl blízký, mému stylu chování a myšlení, mým názorům na smysl světa a života. Také, že jsem byla konečně mezi lidmi, pro které je víra v Boha naprosto nezpochybnitelná a na prvním místě, stejně jako pro mě – s touto mou vírou a chováním jsem si mezi lidmi i ve své rodině občas připadala divně. Jako bych najednou našla to, co jsem dosud hledala a nevěděla, že to hledám a že to může existovat. Vlastně už jsem podle islámu žila, aniž jsem to věděla. A oslovil mě i tím, že klade velký důraz na rozum a neustálé hledání a vzdělávání se. Vždy jsem toužila hledat pravdu a Boha, dozvídat se o Něm ze všech různých pohledů a směrů.
Jaké bylo v té době u nás povědomí o islámu?
Jaké bylo povědomí o islámu v ČR v té době, nedovedu posoudit, jelikož ani já sama jsem o něm do té doby nic nevěděla, ale řekla bych, že dnes už mají lidé více informací, ale je otázka, jestli média neupřednostňují ty negativní.
Jak se váš vztah k islámu vyvíjel?
Pomalu jsem se dozvídala nové věci o islámu – z článků, knížek, dokumentů v televizi. Jelikož mé poznávání začalo v Turecku, bylo tím nějakou dobu ovlivněno, zajímala jsem se převážně o tuto zemi. Pak jsem se náhodou ve svém zaměstnání – škole češtiny pro cizince – od jedné učitelky dozvěděla, že její arabský student chodí v pátek do mešity. Byla jsem překvapená, že je v Praze mešita a hned jsem toho studenta poprosila, jestli by mě tam vzal. To bylo asi v roce 1998, byly to jen provizorní pronajaté místnosti v Michli, takže to byla spíše jen modlitebna, dnešní budova mešity na Černém mostě ještě nebyla. Tam jsem se dozvěděla, že kromě této arabské modlitebny je v Praze i turecká mešita a také jsem se tam šla podívat. V arabské modlitebně jsem potkala několik českých muslimek (moc českých muslimů tu ještě podle mě tenkrát nebylo), od nich a v turecké mešitě jsem začala získávat nové informace. Po nějaké době jsem zjistila, že se turecké praktikování islámu trochu liší od arabského, proto jsem se začala více zajímat o arabské země a Araby, o kterých jsem do té doby také skoro nic nevěděla.
Kdy jste se a proč rozhodla, že k islámu konvertujete?
Nastal u mě trochu zmatek v hlavě, co se týče víry v Ježíše jako Boha, kterou jsem měla z křesťanství. V tomto mi neměl kdo poradit, protože skoro žádná česká muslimka nebyla předtím křesťanka nebo alespoň jsem o žádné nevěděla. Byly ateistky a uvěřily v Boha jen díky islámu s případnou pomocí a vysvětlováním přímo od svých arabských manželů. Měla jsem tedy na pomoc opět jen knihy a dokumenty, vlastní svědomí a cítění a také jeden arabský muslim mi ukázal pasáže v Bibli, odkazující na příchod dalšího proroka po Ježíšovi. Toto je hlavní a nejcitlivější rozdíl mezi křesťanstvím a islámem, těžko se o tom mluví a vysvětluje, pravda se dá poznat asi jen svým vlastním rozumem a srdcem. Měla jsem i období, kdy jsem si připadala, jako by mi někdo ukradl víru a to byl pocit naprosté prázdnoty a zoufalství. Někdy v této době jsem si řekla, že s tím musím něco udělat, rázný krok a také jsem toužila vykonávat islámskou modlitbu, což vlastně tak trochu bez rozhodnutí, že jsem muslimka, nemá smysl. A tak jsem se rozhodla pro přijetí islámu s vírou, že mi od Boha přijdou odpovědi na mé otázky. Protože jsem ze začátku znala více tureckou mešitu než arabskou, chtěla jsem vyznání víry – šahádu – říci tam, před hodžou.
Neměla jste strach, obavy, pocit, že jdete proti proudu?
Strach, že dělám něco špatně, když se zajímám o islám nebo že si tím nadělám problémy, jsem neměla. Věděla jsem, že jednám správně, protože víra v Boha je přece na prvním místě a od ní se pak odvíjí celý další způsob života. Jen jsem měla obavy sama ze sebe, že nebudu třeba dost důsledná v dodržování všech modliteb a také jestli bych třeba měla odvahu zakrýt si na veřejnosti vlasy šátkem.
Jak samotná konverze probíhala?
Samotná konverze je jednoduchá, nejdůležitější je proto předtím vnitřní rozhodnutí a čistota úmyslu, proč se člověk rozhodl pro islám. Rozhodně šahádu nesmí říkat z donucení nebo jen kvůli někomu, kdo si to přeje, např. jen kvůli manželovi. Zpravidla se říká před imámem, ale stačí jen dva svědci. Může se předtím provést očista celého těla (protože člověk odkládá starý život a přijímá nový, smažou se mu všechny hříchy). Po příchodu do mešity se může provést ještě částečná očista – obojí má svůj určený postup, islám klade velký důraz na čistotu. Takto jsem to tedy provedla a pak hodža arabsky předříkával a já po něm zopakovala: „Ašhadu an lá iláha illá lláh (Vyznávám, že není boha kromě Boha/Alláha), wa ašhadu anna Muhammadan rasúlu lláh (a vyznávám, že Muhammad je posel Boží). Přítomna byla ještě hodžova manželka a dvě dcery. Hodža potom asi ještě říkal nějaké základní věci o islámu, už je to dlouho a přesně si to nepamatuji. Myslím, že také řekl, že od teď je Korán i má kniha. Dostala jsem dárek – modlitební kobereček. To bylo v lednu 2000.
Jak jste si zvykala na nošení šátku?
Šátek ze začátku není důležitý, zvláště pokud žijete v neislámské zemi může to být pro ženu těžké. Žena musí sama cítit, že by ho chtěla a musí pochopit jeho smysl. Spíše je nejdřív důležité pochopit, proč by si měla vážit svého těla jako největšího bohatství, majetek a bohatství se přece nerozdává všem na potkání, každý si ho chrání. V islámu je čest a důstojnost ženy velmi vážená, cizí muž se jí nesmí dotknout, budoucí manžel musí nejprve zajistit bydlení, dát ženě věno, a teprve po svatbě ji smí poznat fyzicky. V islámu se mi líbí, jakou má žena velkou důležitost a vážnost, připadá mi, že v Evropě ji ženy už trochu ztratily, zde jsou podle mě samy proti sobě. Myslí třeba, že si zvednou sebevědomí, když svou krásu všude ukazují, ale muži to vidí jinak. Muži se potom nemusí vůbec namáhat, a když přestanou být spokojení, najdou snadno náhradu. Já jsem převážně nenosila příliš vyzývavé oblečení, sukni maximálně tak nad kolena, ale i já jsem měla pocit, že musím být oblečená tak, abych se mužům na ulici líbila, než jsem si uvědomila, že je to jen společenský tlak, a že vlastně ženy degraduje jen na pouhý objekt fyzické touhy. Šátek jsem nejdříve začala nosit na dovolené v Turecku, tam jsem velmi dobře pochopila, že před obtěžováním cizími muži a před obecnou představou, že všechny ženy v Evropě jsou prostitutky, mě neochrání ani dlouhá sukně a rukávy, ale skutečně až šátek. V Turecku jsem se myslím nejvíc naučila vážit si svého těla. Začala jsem postupně nosit delší sukni a pomalu jsem prodloužila i rukávy, u těch mi to trvalo déle. Pak jsem si šátek občas zkusila vzít i v Praze – při cestě do mešity nebo při setkání s jinými muslimkami. Zpočátku jsem se styděla, že mě uvidí někdo z domu, kde jsem bydlela, tak jsem si ho většinou vzala až někde po cestě. Časem jsem pochopila, že by bylo správné ho nosit stále, ale neměla jsem odvahu a bála jsem se, že bych kvůli tomu nesehnala práci. Řekla jsem si, že pokud se vdám, tak ho asi začnu nosit, tak jak se má, tj. že mě bez něj uvidí už jen manžel, příbuzní, kamarádky, ale ne žádný cizí muž. V islámském stylu oblečení se cítím dobře, důstojně, hezky. V tradičním arabském ještě lépe, ale to si tu moc neužiju, je na ulici nápadnější.
Nevadily vám zvídavé pohledy kolemjdoucích? Prohodil občas někdo nějakou nemístnou poznámku? Vadilo vám to?
Občas jsem možná na ulici zaslechla nějakou ošklivou poznámku a byla jsem z toho trochu smutná, ale radši takové věci rychle zapomínám a naučila jsem se venku nevnímat pohledy a případné poznámky, nereaguji na ně nebo je beru jako zajímavost - co všechno lidé dokážou vymyslet. Už i často zapomenu, že jsem v šátku a tudíž spíš stále ještě „divný objekt“ na ulici, i když jsou dnes už lidé zvyklejší, zvláště v Praze. Spíš mě překvapí, že mě občas i zastaví někdo, koho islám zajímá – pozná podle šátku, že jsem muslimka a ptá se mě na to, co ho o islámu zajímá, nebo ženy občas zajímá, jak se šátek váže, případně se jim šátek líbí, protože je hezký sám o sobě nebo jako doplněk. Stalo se mi i to, že se se mnou dal na zastávce do řeči Arab, který byl nešťastný z toho, že jeho českou manželku islám nezajímá. Také je hezké, že pokud se potkám venku s nějakou muslimkou, pozdravíme se, i když se neznáme nebo se právě díky tomu seznámíme. Překvapilo mě ale, že jedna lékařka, ke které chodím už delší dobu, když mě uviděla v šátku, začala mě najednou považovat zřejmě za sympatizantku s teroristy. A také se mi stalo, že mi jednou bylo hodně špatně a musela jsem na pohotovost a vyšetřující lékař měl hloupé otázky a divné poznámky. Ale snažím se vždy v klidu na takové otázky odpovídat. V jednom zaměstnání jsem měla trochu problém, že jsem nechtěla nosit krátkou sukni, kterou nám chtěli dát jako předepsané oblečení a vyslechla si díky tomu něco jako, „že tady jsme v Evropě a nemám sem tahat nějaký islamismus“, ale já bych se prostě jen v té krátké sukni styděla, nechtěli mi povolit ani kalhoty. Šlo jen o to, abych nemusela ukazovat nohy, nošení nějakého šátku v práci, to mě tehdy ani nenapadlo. Byla jsem rozhodnutá dát kvůli tomu výpověď, i když mě práce velmi bavila. Kalhoty jsem si vymohla, předepsané oblečení se nakonec nekonalo, ale po nějaké době mě stejně donutili dát výpověď. Důvodem bylo asi to, že jsem si vzala Araba.
Do jaké míry konverze změnila váš život?
Nevím, jestli dovedu posoudit, jak a do jaké míry mě konverze změnila. Ve svém životě jsem nemusela příliš věcí měnit, protože, jak už jsem říkala, s poznáváním islámu jsem zjistila, že jsem podle něj už žila, aniž jsem to věděla, jen díky svému cítění a svědomí a díky Alláhu, který mi dal takové srdce a víru. Jen jsem úplně vypustila vepřové a začala sledovat, jestli ho nějaká potravina neobsahuje, ale to není vůbec žádný problém a je to i dobré pro zdraví. Alkohol jsem nepila nikdy, jen jsem zdvořile usrkla, když mě při nějaké případné pracovní oslavě donutili k přípitku. Nedovedu pochopit, co na něm lidem chutná nebo jestli jim nechutná, ale chtějí být omámení? Tomu opravdu nerozumím. Také, jak jsem říkala, jsem trochu změnila oblečení a časem přidala šátek. Občas lidi nenapadne, že je tím pádem nemožné, abych šla plavat v plavkách do veřejného bazénu, ale neschází mi to. Dá se zorganizovat pronájem bazénu jen pro ženy nebo mi stačí, když plavu občas zahalená v moři, to je i zdravější než chlorovaná voda. A samozřejmě jsem začala dodržovat pravidelné modlitby, i když se přiznám, že jsem někdy pohodlná nebo příliš unavená a některou vynechám. Trochu se mi ztížila možnost najít zaměstnání, to jsem si připadala občas jako postižená, že mám nějakou vadu, ale práci jsem našla, díky Alláhu a dobrému majiteli firmy.
Muslimkou jste osm let. Naplnila vaše víra vaše očekávání? Přinesl vám islám to, co jste chtěla, aby vám přinesl?
Ano, víra naplnila mé očekávání a islám mi přinesl to, co jsem chtěla. Klid, spokojenost, naplnění a vyrovnanost se vším, co přichází. Utvrzení v tom, proč tu jsme, jaký má vše smysl. Dobrého manžela, kterému můžu věřit a on mně. Ale je těžké být ve víře silná v převážně ateistické zemi. V arabské zemi je úplně jiná atmosféra, morálka, víra je tam všudypřítomná, a to dává člověku pokoj do duše.
Jak na vaše rozhodnutí reagovali rodiče, sourozenci, přátelé a známí?
Doma nereagovali na mou konverzi nějak bouřlivě. Otce jsem v té době už neměla, matka a sestry to nijak zvlášť nekomentovaly a nemluvily mi do toho. Každý si tak nějak žijeme svůj život. Nikdo mi nic nezakazoval, možná si jen něco pomyslely o divném nápadu. Možná je to tak lepší, možná naopak by bylo lepší více spolu mluvit, nevím. Ale s islámem a manželem jsem teď šťastnější, než jsem byla dřív. Reakce známých a přátel byly vcelku klidné, věděli, že se zajímám o Turecko a věci s tím související, tak je to asi ani tolik nepřekvapilo. Někteří to ani nevěděli, když jsem jim to přímo neřekla, nenosila jsem šátek, tak se to nepoznalo, ze začátku jsem o tom také ani moc nemluvila. V té době jsem také pracovala ve firmě se dvěma tureckými majiteli, ti se zrovna moc islámsky nechovali a jeden z nich se mi po mém přijetí islámu spíš posmíval, druhý naopak začal jako by trochu chránit mou čest. Ještě před konverzí jsem se ptala učitele z kurzu angličtiny, který byl z Iráku, jestli mám přijmout islám a on mi to spíše rozmlouval, ale jeho názor mě příliš neovlivnil, ptala jsem se ho jen tak pro zajímavost a zvědavost, co mi řekne.
Kdy jste poprvé poznala islám ve skutečné islámské zemi? Nějakou dobu jste žila v muslimské rodině. Jak to na vás zapůsobilo?
Ideální skutečná islámská země vlastně neexistuje, všude jsou nějaké problémy. Ale alhamdulillah – díky Bohu, v každé z nich je spousta dobrých obyčejných lidí, správných muslimů s čistou duší. Islám jako takový, podle kterého se žije v islámské zemi, jsem poznávala nejdřív v Turecku. V turistických oblastech se to moc nepozná, spíš třeba v Istanbulu, kde jsem byla dvakrát. Jednou s českou muslimkou, kamarádkou, asi na pět dní. Snažily jsme se během prohlídek města vykonat každou z pěti povinných denních modliteb (kromě ranní) v mešitě, pokaždé v jiné. Vrátila jsem se domů s úžasným klidem v duši, který se ani nedá popsat. Ale i v turistické oblasti (byla jsem tam asi pětkrát na dovolené, před i po přijetí islámu) se dá takový klid najít. Objevila jsem tam během dovolené jednu malou mešitu a tam jsem ten klid našla také. V roce 2005, to už jsem byla pět let muslimkou, jsem byla poprvé v arabské zemi - Jordánsku, a to byl skutečně nádherný zážitek. Podruhé jsem tam už jela poznat budoucího manžela a potřetí - si ho vzít. Pobyt v jeho rodině byl pro mne velmi zajímavý. Sestry, bratři i jeho rodiče jsou dobří, milí lidé. Snažili se mi jako cizince, Evropance, vyjít maximálně vstříc, chápali, že tu máme úplně jiný styl života. Někdy jsem si tam připadala v islámu příliš důsledná, oni mi zase chtěli ukázat, že islám je opravdu tolerantní a nikoho do ničeho nenutí. Dělali vše pro to, abych tam byla spokojená a cítila se dobře.
| V posledních měsících vyšlo několik článků a studií, které zkoumají, proč v západní Evropě a severní Americe právě ženy častěji konvertují k islámu. Kniha Karin Van Nieuwkerk s názvem Ženy, jež přijaly islám přináší několik rozhovorů se ženami západního světa, které se staly muslimkami. V knize mimo jiné stojí, že islám si na rozdíl od západní společnosti velmi cení mateřství a pečujících kvalit žen; mateřství je uznáváno jako výkon rovnocenný mužskému zaměstnání, jež musejí muži náležitě podporovat. Jedna Holanďanka konvertovala proto, že „v holandské společnosti musejí ženy vydělávat, kdežto islám jim dovoluje zůstat doma a starat se o děti". |
Utvrdila jste se, že to je skutečně vaše cesta?
Pokud myslíte, jestli mě pobyt v islámské zemi utvrdil o mé správné cestě, tak ano. Každý pobyt tam mě posílí. Neodradí mě ani, když vidím špatné chování některých Arabů, případně předtím Turků. To je jen jejich špatná morálka a neznamená to, že by byl špatný islám.
Měla jste někdy pochybnosti?
Pochybnosti jsem měla spíš ze začátku, když jsem byla osamocená a ještě ne tolik silná. Teď už jsem si naprosto jistá.
Před dvěma lety jste se provdala za muslima. Pomohlo vám vaše vyznání při počátečním soužití s mužem jiné národnosti?
Ano, moje vyznání mi určitě pomohlo. Jako manžela jsem si přála dobrého, čestného muslima. To se mi splnilo. Ze začátku poznávání islámu jsem o Arabech nic nevěděla a myslela jsem, že bych si s případným arabským manželem nemohla kulturně vůbec rozumět. Muslimka by si měla vzít jen muslima, takže jsem se bála, že se nevdám – Čechů muslimů tu moc nebylo a protože jsem Araby neznala, trochu jsem se jich možná i bála. Ale díky islámu jsem je postupně poznávala a začala uvažovat o tom, že bych se mohla i za nějakého vdát. Proběhlo několik seznamovacích schůzek s Araby žijícími tady, ale nikdy jsem necítila, že by to byl ten pravý, vždycky to bylo nějaké divné. Až díky dovolené v Jordánsku, kde se nejdřív seznámila a provdala kamarádka. Od jejího manžela jsem dostala kontakt na Ahmeda a od začátku jsem věděla, že je to skutečně ten pravý. Vše proběhlo klidně určitě i proto, že jsem už hodně věděla o islámském způsobu života, máme společnou víru a tedy pevný základ.
Myslíte si, že byste dokázala žít s nemuslimem?
Ne, s nemuslimem bych určitě žít nedokázala. Nebyla bych s ním šťastná, protože bych mohla postupně ztrácet svou víru, určité věci v mém životě by asi nechápal. Měla bych pocit, jako když žijeme každý sám pro sebe, ne jako jedna duše, jak by to v manželství mělo být.
Je těžké být muslimem v Čechách? Jezdíte do Jordánska?
Ano, být muslimem v Čechách je někdy těžké, jak už jsem zmínila. Je to převážně ateistická země. V Praze je to trochu jednodušší, lidé už jsou tu více zvyklí na cizince, je tu mešita. Praktikování víry je tu někdy obtížné, ať už se to týká dodržování modlitby nebo správné halal potravy. Jsem vděčná za každý pobyt v islámské zemi, kde se má víra posílí a kde se mezi lidmi cítím dobře. Ahmed je v Čechách krátce, takže zatím z finančních i pracovních důvodů nemůžeme do Jordánska jet, ale snad inshaallah – dá-li Bůh, pojedeme brzy.
Jste šťastná?
Ano, jsem šťastná. Mám dobrého manžela i práci. A poznala jsem krásu islámu.