Všichni si Cameron Diaz pamatujeme jako tu usměvavou pohodářku z filmu Něco na té Mary je. Ano, „usměvavá blond pohodářka“, to je škatulka, ve které ji vidí i většina filmových režisérů a producentů. Její nejnovější film My Sisters Keeper je ale z úplně jiného soudku: Cameron Diaz v něm hraje matku dívky, umírající na leukémii. Dívčina mladší sestra, kterou si rodiče pořídili jako geneticky vhodného dárce krve a kostní dřeně, si najme právníka a zažaluje své rodiče, aby ji nemohli donutit darovat umírající sestře ledvinu…

Cameron ovšem neměla žádný problém se před kamerou změnit – právě naopak, uvítala to jako skvělou příležitost. „Lidi, kteří se snaží nacpat do nějakých škatulek, sami sebe omezují,“ říká. „Když například sama sebe zaškatulkujete jako sex symbol – teda, neříkám, že to jsem zrovna já! – ale když někdo sám sebe takhle vidí, tak zákonitě jednoho dne přijde okamžik, kdy už tím sex symbolem nebude. A když se od té nálepky nedokáže osvobodit, zasekne se ve svém rozvoji. A tím se spousta žen dostává do velkých problémů.“

„Cameron mají lidi zaškatulkovanou jako hvězdu, která je umí rozesmát, která je krásná a vtipná a trochu lehkomyslná. Ale zapomínají, že taky je to nesmírně úspěšná a pracovitá profesionálka,“ říká režisér filmu Nick Cassavetes a dodává: „Kdyby někdo chtěl vyrobit dokonalou robotickou filmovou hvězdu, byla by přesně jako ona. Je krásná. Má fyzičku. Je fotogenická. Je v pohodě. Rozumí filmování. Štáb ji zbožnuje. A umí makat.“

Chtěla bych větší zadek

Kdyby ovšem Cameron Diaz coby potencionální hvězdná robotka mohla svůj design nějak ovlivnit, požadovala by plnější tvary: „Ráda bych měla větší zadek, chtěla bych mít kosti obalené masem. Přála bych si smyslnější postavu. Ale prostě jsem jiný typ.“ Sen o „smyslnější postavě“ si mohla splnit alespoň v dabingu, když pro animovaný film Shrek namluvila hlas sympatické zlobryně Fiony. Ostatně, právě díky tomuhle drobnému animovanému melouchu se Cameron Diaz v té době stala nejlépe placenou herečkou Hollwoodu: za pár odpolední práce v dabingovém studiu totiž inkasovala neuvěřitelných 30 milionů dolarů!

Škoda, že stejně geniálně se jí nepodařilo vyřešit i soukromý život. Poté, co se po několikaletém vztahu rozešla se zpěvákem Justinem Timberlakem, následovala poněkud divoká série románků s nejrůznějšími typy mužů – od opáleného surfaře Kellyho Slatera, přes pobledlého kouzelníka Crisse Angela, rockera Johna Mayera, badatele v deštných pralesích Davida de Rothschilda či herce Bradleyho Coopera. „Jsem zamilovaná do lásky. Jsem zamilovaná do života,“ říkala vyhýbavě.

Současně se Cameron intenzivně pokoušela „hledat sebe sama“ – například za pomoci šamana v legendárním Machu Picchu, kde se ovšem stěží mohla koncentrovat na duchovno, protože ji tam pronásledoval houf paparazziů… V poslední době se proto – podobně jako mnoho jejích hollywoodských kolegů – raději angažuje v ekologickém hnutí a snaží se přitáhnout pozornost obyčejných lidí k ochraně přírody.

Pomoc, bacil!

Pohodová surfařka, ekoložka, aktérka bulvárních historek… tím ale výčet Cameroniných tváří ještě nekončí. Herečka totiž trpí obsesivně-kompulsivní poruchou, která se projevuje tím, že její nositele pronásledují určité nutkavé úzkostné myšlenky či představy a musejí provádět nesmyslné úkony či rituály, aby se jich zbavili. V případě Cameron jde o chorobný strach z bacilů. Ve svém domě prý čistí kliky tak intenzivně, že z nich odírá jejich původní barvu. Když je mimo domov, nesčetněkrát denně si umývá ruce a dveře otevírá loktem. „Nemám z bacilů strach,“ tvrdí. „Jenom se před nimi mám na pozoru.“ Během nejrůznějších natáčení jí ale nezbývá než neustále střídat hotelové pokoje, trailery a restaurace. A tak bitvu s bacily musí absolvovat stále znovu a znovu.