Dobrý den,

dlouho jsem přemýšlela, na koho se mám obrátit o radu, a nakonec volím tuto cestu, protože jsem upřímně řečeno jinou nevymyslela. Možná se mému problému vysmějete a nebudete ani uvažovat o jeho zveřejnění, ale byla bych moc vděčná, kdyby tomu tak nebylo.

Žiji se svým jedenáctiletým synem již dlouho sama.

Bydlíme na malém městě, kde mám útulný byt po rodičích. Dalo by se říct, že jsem vlastně po všech těch bojích, kterými jsem si prošla, spokojená. Mám hezké zaměstnání, zdraví slouží, syn ve škole prospívá…. Je pravda, že bych si přála mít více času na syna, protože pracuji na směny, takže se občas vracím až v čase, kdy syn spí. Ale do letošních prázdnin to ani jednomu nevadilo. Vynahradili jsme si to vždy jinak.

Můj problém začal už někdy v půlce prázdnin, kdy se syn vrátil z tábora.

Nic neřekl, ale byl jiný než dřív. Evidentně v hlavě něco řešil a trápil se tím. Nechtěl být doma sám, často mě prosil, zda mě může doprovázet do práce. Ze začátku jsem si říkala, že se mu asi na táboře stýskalo, nenapadlo mě, že příští dny budu řešit opravdu bláznivou situaci, s kterou si nebudu vědět rady.

Ve dnech, kdy u nás řádila povodeň, jsem se jednou vrátila opravdu pozdě z práce.

Nás sice voda nezasáhla, ale jak si jistě pamatujete, vyřadila
z provozu řadu cest. Syn spal na gauči a na stole byly poházené jeho sešity. Zrak mi padnul na otevřenou stránku, která mi vyrazila dech. Vím, že se to nemá, ale musela jsem si přečíst jeho zápisky. Jednalo se totiž o jakési deníky, kde psal, jak se blíží konec světa a jak se trápí tím, že nikdo nepřežije. V sešitě byly různé výstřižky z časopisů, dokonce vytisknuté stránky z internetu, které mu musel někdo dát, protože my tiskárnu doma nemáme. Poslední záznam byl o tom, že už říkali i v televizních zprávách, že nějaký uznávaný vědec prohlásil, že by se lidstvo mělo začít stěhovat na jiné planety, protože toto století přinese katastrofy a pohromy.

Chtěla jsem syna okamžitě vzbudit a vymluvit mu to, ale pak jsem si říkala, že to nechám být, že je dobře, že spí. Vlastně bych ani nevěděla, co mu v tu chvíli říct. Co vám budu povídat, strávila jsem opravdu strašnou noc. Čím víc se blížilo ráno, tím víc jsem nevěděla, co vlastně dělat. Sešity jsem nakonec nechala na stole a šla si k ránu lehnout do ložnice jako by nic. V hlavě jsem pořád řešila, s kým bych to zkonzultovala. Nechtěla jsem udělat nějakou výchovnou chybu. Syn je poměrně citlivý a evidentně mu chybí mužský vzor. Jeden čas s námi sice žil můj přítel, ale rozešli jsme se, protože se přítel vrátil ke své rodině. Od té doby jsem žádného muže už domů nepřivedla. Nemáme ani blízké příbuzné, prostě jsme tak nějak opravdu sami. Kolegyním v práci jsem se bála svěřit.

Sice rozebíráme všechny drby, ale toto jsem nedokázala vytáhnout na světlo.

Nakonec jsem synovi nic neřekla. Doufala jsem, že to časem pomine, že je to třeba jen důsledek nějakého příběhu z tábora. Jednou po obědě jsme si jen tak povídali, co by ho v životě bavilo, co bych chtěl studovat, byla to příjemná chvíle. Ale můj syn najednou říká, že je to jedno, že až se budou dávat přihlášky na střední školu, že už tu stejně nikdo nebude. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Zeptala jsem se ho, jak to myslí, a on mi řekl, že to všichni vědí a že je moje chyba, že nesleduji dění.

Dál se o tom nechtěl bavit.

Pár dní na to za mnou přišel, jestli bychom příští rok nemohli jet k moři. Ještě nikdy jsme tam nebyli a plánujeme si už delší čas, že se spolu vypravíme. Dokonce si na to šetříme – máme speciální krabici, kam si dáváme peníze. Bohužel to jde pomalu, takže vysněná dovolená byla naplánovaná, až synovi bude 13 let. I tak jsme se na to těšili a vytrhávali jsme si z časopisů stránky různých míst, kam bychom se chtěli podívat. Teď syn prohlásil, že by chtěl jet už příští rok, protože pak už bude pozdě, že už žádné moře nebude. A my také ne.

Je hrozné vidět, jak se syn trápí, jak tomu věří. Poradíte mi, co mám dělat?

Lenka