Z Půlnoční je hit i píseň roku (Anděl 2012) a Václav zažívá Dobrý časy, jak se nové album jmenuje. I když ho před lety zasáhla těžká nemoc, je schopný utáhnout koncerty, takže má plný diář. A bratra Jana po boku.

Jak jste si práci na desce užíval?

Václav: Bylo hlavně překvapení, že mě tihle mlaďoši pozvali k takové práci. Jsou tam krásné texty i muzika, tak snad se to bude líbit.

S muzikanty Jaromírem Švejdíkem a Dušanem Neuwerthem jste se seznámili díky filmu Alois Nebel. Jak to bylo?

Václav: Mohla za to Květa z komiksu, podle kterého vznikl film. Brácha vám to řekne celé.

Jan: Bude v listopadu a prosinci po větších městech, chystáme se také na Slovensko. Pokud jde o další spolupráci, kluci mají svoje projekty a my chystáme vánoční desku. Zatímco všichni už je mají, brácha zatím ne. A když se tak povedla Půlnoční…

Když jste pořád takhle spolu, pohádali jste se někdy?*

Václav: Hádáme se pořád.

Zřejmě jde o maličkosti.

Jan: Jednou mě brácha tak naštval, že jsem přijal nabídku na místo hudebního redaktora Českého rozhlasu. Tři roky to byla pěkná práce, další tři mi neustále oklešťovali pravomoci. Měl jsem jinou představu, jak by mělo fungovat veřejnoprávní médium. Zodpovídal jsem za něco, co jsem nemohl ovlivnit, to jsem nebyl zvyklý ani za bolševika.

Jak dlouho jste bez sebe vydrželi?

Václav: Asi půl roku.

Jan: Dýl to nešlo, odmalička jsme srostlí. I v době, kdy jsem byl v rozhlase, jsme koncertovali včetně turné s krajany po Spojených státech a Kanadě. Už tenkrát jsem bráchovi říkal, že by měl něco dělat s fyzičkou.

Václav: To je pravda. Už se snažím poslouchat.

Jan: Někdy mám pocit, že jedním uchem to jde dovnitř a druhým hned ven.

Václav: Hned ne.

Kdo je šéf? Starší Václav, nebo Honza coby kapelník?

Václav: Kapelník.

Jan: Není to tak striktní. Ani si nevzpomínám, kdo rozhodl, že budu kapelník, nějak to vyplynulo. V praxi to vypadá tak, že dělám rozhodnutí, ale poslední slovo, jako když se prezident musí pod zákon podepsat, má brácha, protože on nese na trh kůži. Na svůj ksicht prodává kapelu, tvorbu, muziku.

Václav: Bacily založil brácha s Otou Petřinou, ten ale nemohl čtrnáct let vystupovat.

Jan: Říkali jsme, že délka Otových vlasů neodpovídala rozměrům československých jevišť.

Václav: Dneska jsme všichni důchodci.

Ale vypadáte báječně.

Jan: Moje manželka má ráda Bruce Willise, takže dobrý.

Václav: Mně brácha omezil ty bůčky, tak to se mnou není tak strašný.

Jan: Držím basu, taky jsem shodil. Ovlivňujeme se navzájem.

Nemoc před deseti byla hodně zdvižený prst?

Václav: To teda byla!

Jak se má vaše žena, už je jí líp?

Václav: Líp jí nebude, jde o to, aby se to nezhoršovalo.

Jan: Musí třikrát týdně na dialýzu. Transplantace ledviny je vyloučená, kvůli věku.

Václav: Navíc má umělou chlopeň, srdce by to nezvládlo. Na dialýze už je tři roky. Musíme to zvládnout.

Abychom skončili veseleji: co vám dělá radost?

Václav: Diář plný nasmlouvaných koncertů. A nová deska.

Jan: Ač je smutná, naděje v ní je.