Po většinu své dosavadní zaznamenané historie však Blaník (vlastně oba Blaníky, protože je tu Velký a Malý) slul velmi zneklidňující pověstí. Právě tady má být vstup do neprozkoumaného paralelního světa!

Po Keltech přišel Světloboh

Samo slovo Blaník sice zní česky, ale pochází z keltského Blaniak. Za časů Keltů hora zažila největší slávu. Velký Blaník byl jimi osídlen už někdy před 2 500 lety. Dodnes to dosvědčují dobře rozeznatelné zbytky dvojitých valů, které obkružovaly obrovské keltské hradiště.

Někdy tehdy se možná zrodila i pověst o bojovnících klimbajících v nitru hory: podobné báje se totiž vyskytují i v dalších oblastech, které byly v té době osídleny Kelty. Zatímco však Keltům se na Velkém Blaníku dobře dařilo, jejich slovanští nástupci začali mít s horou potíže.

To ovšem až po příchodu křesťanství, do té doby měly na obou Blanících úspěšně fungovat slovanské chrámy a posvátné háje. Na Velkém to podle představ obrozeneckých historiků byla svatyně velkého Světloboha, zatímco na Malém jeho protějšku Černoboha.

Kde jsem to byl?

Zřejmě už ve 13. století se objevily první zprávy o podivných úkazech, které se odehrávaly především na Velkém Blaníku. Jejich ozvuky se dochovaly v lidových vyprávěních. Vystupují v nich osoby, které ze ziskuchtivosti či zvědavosti navštívily podzemí Velkého Blaníku, a byť tam podle svého přesvědčení pobyly jen pár chvil, vrátily se na zem o řadu let starší!

„Prameny se vzácně shodují v tom, že uvnitř hory je prostor s jinak plynoucím časem,“ vysvětlují badatelé. „Není to peklo, prostě se tam jen mění rychlost času. To ostatně Blaník výborně kvalifikuje pro přechodné ubytování rytířů: tady skutečně můžou proklimbat hodinku, zatímco nahoře na zemi uběhne pár desetiletí. Takové umístění armádní rezervy je velice dobrý nápad.“

Tak ale vidíme věci dnes. Ve své době byla hora noční můrou kněží podobojí i podjednou. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka už v roce 1404 vydal přísný zákaz vstupu obyčejných lidí na Blaník! O důležitosti této věci svědčí trest za porušení zákazu: vyobcování z církve! Na horu směli pouze učenci obrnění pravou vírou.

Záhadně se o Blaníku zmiňuje učený Bohuslav Balbín. V roce 1679 ve svém spisku Miscellaneia uvádí, že s horou jsou spojeny tak pohoršlivé příběhy, že je raději ani nechce popisovat!

„Možná tu šlo o jakési odlesky existence paralelního světa – odrazy světel, zvuky, otřesy a podobně – které pronikaly z nitra Blaníku,“ soudí psychotronik Josef Valášek. „Tehdy musely všechny tyto věci zvlášť v noci působit velmi efektně. Dnes je bohužel tolik světelného i akustického smogu, že drobné podivnůstky unikají naší pozornosti.“

Kaple měla zahnat zlé

Zatímco na Velký Blaník byl zakázán vstup, na Malém bylo pro jistotu navíc rozhodnuto postavit kapli kajícné Maří Magdalény. Právě tady měla stát – nebo možná ještě stojí – i podzemní svatyně zlopověstného slovanského Černoboha. Místo tedy bylo pohanským zlem přímo prosáklé!

Výkopy pro novou kapli tyto obavy potvrdily. Jakoby z otevřené země vystupovaly podivné postavy; podle louňovického faráře Josefa Teutsche důstojníci neznámé armády. O spící blanické rytíře zřejmě jít nemohlo, ty by snad pan farář od válečníků 18. století rozeznal.

Ať už tomu ale bylo jakkoli, kaple zjevně nestojí na šťastném místě. Za časů císaře Josefa II. byla zrušena a dodnes se z ní zachovaly jen ruiny.