Pandemie koronaviru omezila spoustu lidí v práci i v plánech do budoucna. Jak je to u vás?
Naše sezona začíná v lednu a trvá do listopadu. Vzhledem k tomu, že pandemie začala v březnu, odehráli jsme pár turnajů, potom jsme se vrátili zpět do Česka, čtyři měsíce prakticky vůbec nehráli a teď na podzim zase odehráli pár turnajů. Restrikce byly přísné a opravdu hodně omezující. Pandemie zasáhla sportovní svět hodně. Doufám, že příští rok už to bude lepší, budeme hrát tenis před diváky a budeme hrát sport tak, jak se má.
Máte jako sportovkyně z koronaviru strach?
Neřekla bych strach, spíš respekt. Dodržuji všechny restrikce a pravidla, neberu to na lehkou váhu, ba naopak. O koho mám ale strach, jsou rodiče a prarodiče. Ty bychom měli chránit. Co jsem slyšela od známých a kamarádů, kteří koronavirus prodělali, nejedná se o žádnou chřipku, ale je to poměrně náročná záležitost.
Změnily se nějak vaše denní rituály?
Dny jsou teď úplně jiné. Běžně řešíte, jak budete trénovat tenis, kondici, prostě organizaci sezony jako takové. Teď je mým rituálem to, abych pro sebe každý den udělala něco jak fyzicky, tak duševně. I během lockdownu se pravidelně hýbu. I když není sezona, musím být neustále v kondici.
Musíte jako profesionální sportovkyně cvičit opravdu každý den? Ať už s raketou v ruce nebo v posilovně?
Na kurtu nebo v posilovně trávím většinu času, není to ale pravidelně každý den. Vím, že balanc mezi pohybem a odpočinkem je důležitý i pro profesionální sportovce. Snažím se vyváženě trénovat a relaxovat.
I když zažívá úspěšné tenisové období, uvažuje i o tom, že by založila rodinu
Zapojila jste do cvičení i partnera? Trénuje s vámi občas na kurtu?
Partner má sport hodně rád. V létě jsme si šli občas zahrát tenis, baví ho. Pravidelně si chodí zaběhat a jezdí na kole. To dělá sám. Máme to takhle nastavené, já taky raději běhám sama. Vyhovuje nám to.
Jste hodně soutěživá?
Je fakt, že jsem strašně soutěživá, a to nejen v tenise. (smích) Jsem soutěživá ve všem, co hraju. V kartách, v běhu, na in-line bruslích. Až je to občas nezdravé, ale taková prostě jsem.
Máte nějaký svůj rituál, který pravidelně děláte, než jdete na kurt?
Rituálů mám spoustu. Když jsem byla mladší, měla jsem jich ještě víc, ale postupně jsem se do nich začala zamotávat a spíš mi začaly škodit, než aby mě podporovaly. Pak začnete přemýšlet na tím, co jste zapomněli udělat, a reflektujete to do zápasu. Mám stejnou rozcvičku, mám svůj playlist, tašku na zápas a věci musím mít připravené večer před zápasem. To jsou moje rituály, ale snažím se jich mít co nejméně. To proto, abych měla lehčí hlavu.
Jak to vůbec máte s trémou? Jste nervózní před každým zápasem?
Ano, jsem nervózní před každým zápasem. Největší nervozitu pociťuju asi na grandslamech, to jsou pro mě nejdůležitější zápasy. Mám pocit, že kdybych nebyla nervózní, bylo by to znamení, že je něco špatně. Nervozita mi dává najevo, že jsem připravená a že mi na tom záleží. Takže mi nevadí. S věkem jsem se naučila s ní žít. A jediný lék na ni je pohyb. Nervozita ze mě spadne v momentě, kdy začne zápas.
Když vám bylo dvanáct, rozhodovala jste se mezi tenisem a krasobruslením. Co je důvodem, že jste se nakonec rozhodla pro tenis?
Krasobruslení miluju dodneška. Mám v plánu se k němu po ukončení kariéry vrátit a trénovat si alespoň sama pro sebe. Zase tak těžké rozhodování to nebylo. Tenis byl číslo jedna. Byla v něm přesně ta soutěživost, kterou potřebuji. Jeden vítěz, jeden poražený. Co nedokážete vyhrát sami, tak nemáte. Tenis nehodnotí lidi jako v krasobruslení. Můžete zajet super jízdu, a přesto vás můžou ohodnotit nespravedlivě. Tenis je v tomhle prostě spravedlivější.
Když jste začínala, jaké nejvyšší mety jste tehdy doufala dosáhnout?
Začala jsem, když mi byly čtyři roky. V šesti už jsem jezdila s tátou do Německa na turnaje s dětmi o dva roky staršími. Měla jsem svoje sny, třeba že si chci zahrát na Wimbledonu nebo že chci uspět v tom velkém tenisu. Asi největší sen byl uspět právě na Wimbledonu, což je pro mě taková Mekka tenisu. To, když se mi povedlo, byl opravdu splněný sen.
Barbora občas vyrazí i do společnosti
Co dnes považujete za svůj největší úspěch? Je to právě Wimbledon?
Ano, jednoznačně rok 2019, kdy jsem došla v singlu do semifinále Wimbledonu a v deblu jsem ho vyhrála. Navíc jsem se stala světovou jedničkou. Pak taky olympijská medaile z Ria s Luckou Šafářovou. Těch momentů bylo samozřejmě mnohem víc a všech si opravdu moc považuji, ale ten Wimbledon byl pro mě asi nejvíc.
Máte dodnes nějaký svůj sportovní vzor?
Měla jsem odmalička a mám ho dodnes. Je jím tenistka Steffi Graf.
S tenisem jste začínala už jako malá, záviděla jste něco ostatním spolužákům? Nebo jste prožívala dětství jako ostatní děti?
První turnaje jsem začala hrát v šesti letech. Měla jsem úžasné dětství, nikdy jsem nikomu nic závidět nemusela. Chodila jsem normálně do školy a odpoledne na tenis. Po tréninku jsme si hrály s holkama na zdi nebo za zdí, vybíraly jsme peníze na útulky a tak různě. Zakázáno jsem neměla vůbec nic. Pro mě byl tenis prostě láska. Nemám pocit, že bych nějak strádala. Jedině že jsem nezažila třeba taneční, ale nechybělo mi chodit nikam ven. Hodně jsem cestovala a měla jsem vidinu tenisu. Ne proto, že by mě do toho někdo nutil, ale protože jsem chtěla.
V šestnácti letech jste se dostala mezi tenisovou juniorskou špičku. Pak jste ale přiznala, že šla vaše kariéra dolů. Co to způsobilo?
Ano, v šestnácti letech jsem se stala světovou jedničkou v juniorech a vyhrála jsem dvakrát grandslam Australian Open. První rok v ženách se mi povedl, vyhrála jsem nějaké ITF turnaje a dostala se do žebříčku, byla jsem ve stovce. Nikdo ode mě nic neočekával, nebyl žádný tlak. Pak se to ale najednou změnilo, soupeřky si mě začaly všímat a věděly, jak hraju. V juniorce jsem měla spoustu vítězství, po přechodu do dospělé kategorie jsem začala víc prohrávat a s tím šla dolů i moje psychika. Nezvládla jsem ten tlak.
Ve dvaceti letech jste se vdala. Bylo to spontánní, nebo plánované rozhodnutí?
Jakuba jsem znala odmala z tenisu. Byli jsme oba mladí, strašně jsme se do sebe zaláskovali. Prostě jsme to takhle cítili. Bylo to spontánní.
Jste dnes za ten krok ráda, nebo byste ho už znovu neudělala?
Takhle nad tím vůbec nepřemýšlím. V té době jsme to takhle oba cítili, nepřemýšleli jsme nad tím, jestli je to dobře nebo špatně. Chtěli jsme se vzít. Zpětně samozřejmě vím, že jsme byli mladí a bylo to takové rychlé, spontánní rozhodnutí, brali jsme se po třech měsících. Ty kroky, které jsem podnikla, měly nějaký svůj důvod, takže nemůžu říct, že bych to neudělala.
V projektu Behind The Racquet jste prozradila, že jste už ve dvaceti chtěla mít děti. To není u profesionálních sportovců úplně obvyklé. Bylo to proto, že jste byla zamilovaná?
Ve dvaceti letech jsem byla hodně zamilovaná a neviděla jsem před sebou nic jiného než skončit s tenisem a mít dítě. Po pár měsících, kdy mi to i Jakub rozmlouval, jsem to přehodnotila, protože jsem měla celou kariéru před sebou. Jsem rodinný typ, miluju děti a rodina pro mě vždycky byla, je a bude vším. To rozhodnutí mít ve dvaceti dítě tenkrát asi nebylo úplně promyšlené.
Spousta vašich kolegyň jako Andrea Hlaváčková nebo Lucie Šafářová už děti mají. Neuvažujete o nich teď také? Nebo chcete ještě využít svoji skvělou formu k dalšímu vítězství?
Holky jsou podobné ročníky a děti mají. Já děti miluju, vím, že je chci, a už i cítím, že je na to správný čas. Nechávám tomu volný průběh, a až to přijde, tak to přijde. Formu se budu snažit využívat, dokud to půjde, ale samozřejmě pokud přijde dítě, tak to bude vždy priorita.
Dokážete si představit, že byste s tenisem úplně skončila a dělala něco jiného?
Musím si to umět představit. Věk už na to mám, je mi jasné, že třeba další tři roky hrát pravděpodobně nebudu. Baví mě dělat můj podcast U Baru, baví mě móda, baví mě cvičit. Sama sebe realizuju ve věcech, které mě naplňují. Takže si dokážu představit, že až skončím s tenisem, budu poznávat nové cesty a směry.
V rámci hraní neustále cestujete. Jak to u vás vypadá, když máte dovolenou, nejste raději v klidu doma?
Jsem. Když je sezona tak, jak má být, a cestujeme od ledna do listopadu, tak je pro mě největší dovolená být doma a měsíc si nikam nebalit kufr a nestěhovat se po hotelech. Neplánovat, neřešit a mít denní rytmus. Takže ano, nejlepší dovolená je pro mě doma.
Když máte čas jen sama pro sebe, čemu se nejraději věnujete?
Miluju koukat na pořady o vaření, přitom vařit skoro vůbec neumím, ale snažím se zlepšovat. Zajímám se o jídlo, potraviny, o to, co je pro tělo dobré… Baví mě přírodní kosmetika.
Spojila jste se s jednou automobilkou. Co vás k tomu vedlo?
Toyota je největším výrobcem automobilů na světě. Vím, že v té své dojedu všude bezpečně, a přitom díky novým technologiím šetřím planetu. Navíc ji má i můj táta, a co ten řekne, to je zákon. (smích) I to byl jeden z důvodů, co mě ke spolupráci vedlo.
Když někam vyrážíte, řídíte častěji vy, nebo váš partner?
Když jedeme na delší cestu, tak rozhodně partner a já většinou spím. Po městě řídím ráda já.
Dokážete si představit, že byste trvale zakotvila někde v zahraničí? Nebo chcete zůstat v Čechách?
Česko je skutečně přenádherná země, takže se spíš vidím tady.
Kde byste se ráda viděla v horizontu pěti let?
Že se posunu ve vaření. (smích) Z party občerstvení přejdu na guláš.
BARBORA STRÝCOVÁ - TENISTKA
Narodila se 28. března 1986 v Plzni. Je vítězkou ženské čtyřhry ve Wimbledonu 2019 a bronzovou olympijskou medailistkou v ženském deblu z Letních her v Riu de Janeiru 2016. V letech 2019–2020 byla světovou jedničkou ve čtyřhře, kterou se stala jako sedmá Češka od zavedení klasifikace v roce 1984. Jejím domovským oddílem je Tenisový klub Sparta Praha.
