Moje máma se rozhodla, že hlídací babičkou nebude. „Holčičko, chtěla jsi dvě děti hned za sebou, aby si spolu mohly hrát?

Chtěla. Byla to tvoje volba. Tak po mně teď nežádej, abych je ob den hlídala, zatímco ty si dáváš do pořádku domácnost,“ říká máma pokaždé, když se opatrně zeptám, zda by mi s dětmi nepomohla, protože si potřebuju třeba vyžehlit nebo zajet pro velký nákup.

Ne že by neměla vnoučata ráda. Jednou za čtrnáct dnů nás všechny pozve na nedělní oběd a odpoledne se tak hodinku věnuje dětem. Josífkovi je rok a půl, Anetce dva a půl.

Radila mi jinak

Uznávám, že hrát si s tak malými dětmi a dávat na ně pozor může být pro mámu náročné, je jí dvaašedesát. Měla mě pozdě a jsem její jediný potomek. Možná i proto nechápe, že jsem si pořídila Josífka rok po Anetce a že oba byli plánovaní.

„Místo, aby sis užívala života a mládí, přebaluješ, pereš, vaříš a uklízíš,“ vytýká mi. „Klidně jsi mohla s dětmi ještě pár roků počkat, cestovat, budovat si kariéru. Máš sice diplom, ale jinak nic. Až ti skončí mateřská, budeš bez praxe a vyděláš si sotva na zaplacení školky.“

Máma si zkrátka představovala, že půjdu v jejích stopách: kariéra, cestování a na prahu čtyřicítky dítě.

Zvolila jsem jinou cestu, a tak mi to s chutí předhazuje. Nic nestíhám, jsem utahaná jako kotě, vůbec nepřipadá v úvahu, že bych si večer poseděla s kamarádkami nebo zašla s manželem do kina.

Druhá babička, manželova maminka, bydlí daleko, takže „hlídací“ být nemůže. A ta moje? „Opravdu to po mně nechtěj. Já už si své odbyla. Byla jsem ti dobrou mámou, to musíš uznat, a pořád ještě jsem, ale do role babičky mě netlač. Mám svůj život, své zájmy a své přátele. Obětovat je kvůli vnoučatům nehodlám.“

Našla si přítele

Máma je a vždycky byla společenský tvor. S tátou vydělávali hodně peněz, takže si platili „tetu“ na hlídání, kdykoli potřebovali někam odjet nebo dokončit nějakou společnou vědeckou práci. S „tetou“ jsem trávila dost času. Naštěstí byla moc hodná a dobře jsme si rozuměly. Určitě by mi neodmítla pohlídat děti, ale vážně onemocněla a před rokem umřela.

Máma vypadá sotva na padesát. Chodí cvičit, plavat, jezdí na výlety s partou kamarádek, moderně se obléká. Ani ne rok po tátově smrti si našla přítele.

Je sympaťák a měla bych jí to přát, jenže ve mně hlodá červ. Nerada si to přiznávám, ale asi bych chtěla mámu, která vypadá jako babička, nemyslí na chlapy, věnuje se vnoučatům a pomáhá mi s domácností.

Někdy si vedle ní připadám jako upachtěná a umolousaná ficka ve vytahaném triku se stopami dětských ušmudlaných ručiček. Jasně, má právo na svůj život, ale my jsme přece taky její rodina!

Mám vztek

Tak proč není schopná udělat rozumný kompromis? Přistoupila bych i na to, že bude hlídat celý den jednou týdně. Ovšem když jsem s takovým návrhem přišla, řekla mi, že jsem padlá na hlavu: „Vždyť bych se z toho zbytek týdne vzpamatovávala! Mám vás všechny moc ráda, ale do blázince se kvůli vám přivést nenechám.“

Přijde mi to od ní sobecké. Má tolik páry, že by ji jeden den v týdnu nezabil. A já bych si mezitím mohla vyřídit všechno, co je třeba. Potřebovala bych si odpočinout a někdy mám pocit, že v blázinci skončím já.

Ale máma se na mě usměje a řekne, že jsem mladá a silná a že všechno zvládnu, a pokud ne, tak je moje chyba, že jsem s překážkami nepočítala. Mám na ni vztek a nedokážu se s ním vypořádat.

Veronika

Svoboda volby znamená i připravenost nést následky

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu, Praha 12

  • Tentokrát budu výjimečně hodně osobní. Nepamatuju si totiž, kdy naposledy ve mně vyvolal čtenářský příběh tak silný pocit nevole. Máte možná babičku na baterky, ona ale zase dceru (s prominutím) na pár facek. Přála jste si mít dvě děti záhy po sobě. Nic proti tomu, byla to vaše volba! Svoboda volby se však pojí rovněž s připraveností nést její následky.
  • Věřím, že byste si občas potřebovala odpočinout, vyrazit do společnosti nebo si něco zařídit, aniž byste musela s sebou vláčet obě ratolesti. „Hlídací babička“ by se nepochybně hodila. Vše má pvšem jeden podstatný háček – vaše matka nikdy nic takového ani náznakem neslibovala. To ale ještě neznamená, že vás nemá ráda. Ob víkend navaří, potěší se s vnoučaty, dokonce chvilku pohlídá, zároveň má svůj život a nechce se ho vzdávat. Rozhodně nemáte sebemenší právo jí její postoj jakkoli zazlívat.
  • Lze totiž nabídnout několik mnohem horších scénářů. Buďte ráda, že je tak soběstačná. Představte si, jak by vám asi bylo, kdybyste se měla starat ještě o ni! Žádné vítězství však nemusí být ani babička typu „vše pro rodinu“. Třeba byste ji pak měla nakvartýrovanou den co den u vás doma. Sice by pohlídala, ale dost brzy byste měla pocit, že už nežijete ve své, ale v její domácnosti. Ta zákonitost platí totiž téměř beze zbytku – čím více pomoci očekáváme, vyžadujeme nebo alespoň připouštíme, tím silnější mívá pomáhající pocit, že může rozhodovat o našem životě. Možná by bylo na čase přestat si stýskat na nepřízeň osudu a na zlovolnou babičku na baterky. Nebylo by lepší hledat raději nějaké jiné alternativy? Jste si jista, že by vám nemohl víc pomáhat manžel? Nebo je i on jen táta na baterky?