Oceánské proudy do středu vodní plochy pomalu přinášejí miliardy vyhozených PET lahví, plastových sáčků, kusů polystyrenu a dalších odpadků, které nás zaručeně přežijí.

O nestvůrném koláči z umělé hmoty se ví už desítky let, nic zvláštního se s ním však nepodniká. Zákaz vyhazování odpadků do moří je sice v platnosti od 70. let minulého století, jeho dodržování ale prakticky nelze kontrolovat.

Na problém jenom před pár týdny znovu upozornil David de Rothschild, který přeplul Atlantik ze San Franciska do Sydney na voru z 12 000 svázaných plastových lahví, přičemž urazil 15 000 km.

Pod názvem Plastiki se jeho projekt dostal do médií celého světa. Žádné rázné kroky jako třeba požadované vybudování gigantické plovoucí recyklační továrny přímo na moři se ale přesto nechystají.

Naopak se v současnosti objevily zprávy, podle nichž si s plastovým ostrovem zřejmě poradí sama příroda. Ale pak nám předloží účet, jehož výši dnes nemůžeme ani odhadovat. Situace je totiž dnes velmi zvláštní.

Přestože výroba umělých hmot se za posledních 30 let ve světě zvýšila pětinásobně a recyklace zachycuje jen její malou část, plocha plastového ostrova se podle studií britských i amerických oceánologů prakticky nezvětšuje.

Podle jedné teorie má prý obří atlantský vír odbočku, která plasty odnáší pod ledovce Arktidy. S tím ale většina expertů nesouhlasí. „V našich sítích na odběr vzorků nacházíme stále větší množství drobounkých plastových částic,“ vysvětluje záhadu „ztraceného plastu“ Simon Boxall z Oceánografického střediska v Southamptonu ve Velké Británii.

„Vznikají pohybem vln a slunečním zářením, jejich rozměry se pohybují v desetinách milimetrů. Nebo jsou možná ještě menší – ty už ale oka sítí nezachytí. Můžou se také pokrýt biofilmem a klesnout ke dnu. V podobě jemného prachu tak ve vlnách končí miliony tun plastů, jež potom samozřejmě satelity nezaznamenají.“

Brzy budou všude

„Neviditelné“ znečištění představuje noční můru mnoha oceánologů i biologů. Plastový prach totiž vstupuje do potravního řetězce, vinou čehož se už objevuje v tělech ryb, korýšů, mořských savců i ptáků a následně se brzy dostane také do organismu lidí.

Je jasné, že nikomu z uvedených živočichů neprospěje. Podle některých dohadů jde dokonce o největší hrozbu života na Zemi! „Až se plasty rozloží na úroveň nanočástic, dostanou se do buněk všeho živého a změní je způsobem, jaký se nikdo neodvažuje odhadnout,“ obávají se vědci.

„Nikdo neví, jak zapůsobí: můžou třeba změnit metabolismus organismů, ztížit látkovou výměnu a okysličování tkání, zkomplikovat sexuální reprodukci a podobně. Mnohé nové plasty navíc obsahují látky, které na živočichy působí jako hormony...“