Nejčastěji se objevuje mezi 14. a 15. či 17. a 18. rokem a i když nejvíce trápí dívky, stále více narůstá počet chlapců, kteří trpí strašákem dnešní doby – mentální anorexií. Jde o jednu z nejzávažnějších poruch příjmu potravy a jejím základním znakem je odmítání jídla. Anorektici však dovedou být velice rafinovaní. Předstírají tak dokonale, jak jedli a zrovna nemají hlad, že jejich problém dlouho poznat nemusíte…

U chlapců má anorexie těžší průběh

Jeden nemocný chlapec připadá na deset dívek, a to také není málo. A nejen, že jejich počet narůstá, ale pomalu se snižuje i dolní hranice těch, kteří anorexií trpí. Není tak výjimkou, že obětem je i méně než dvanáct let! Pokud máte syna, možná vás ani nenapadlo, že by tato porucha příjmu potravy mohla hrozit i jemu. Bohužel ani mladíkům se nevyhýbá, a podle odborníků je u nich ještě zákeřnější – mívá mnohem těžší průběh a bývá spojena i s psychickými poruchami, jako je např. deprese nebo porucha osobnosti.

Jak poznat anorexii

  • úbytek váhy je alespoň o 25 % z původní hmotnosti
  • dítě mění vztah k jídlu, nadměrně cvičí
  • objevují se psychické potíže (pláč, podrážděnost, změny soustředění, ztráta zájmu o okolí), zimomřivost a závratě
  • nápadná je i změna chování (zkreslená představa o těle, neustálé obavy z nadváhy)
  • narušení tělesné konzistence (řídnutí vlasů, lámavost nehtů, padání nebo kazivost zubů)
  • poruchy spánku, snížený tlak a závratě
  • rychlé stárnutí kůže, odvápnění a křehkost kostí
  • postupující vychrtlost, celková slabost
  • nepravidelný srdeční tep (arytmie, chudokrevnost)
  • částečný rozpad nervové tkáně, způsobující například zhoršení zraku
  • riziko projevení dalších duševních nemocí, například paranoie

Syn má anorexii – naději mu nedávali!

„Nikdy by mě nenapadlo, že anorexií můžou trpět i kluci. Až do chvíle, než jsem to sama zažila,“ svěřuje se se svým příběhem paní Yvona. „Můj čtrnáctiletý syn nikdy nebyl velký sportovec, hodně četl, sledoval filmy, a tak samozřejmě nepatřil k nejhubenějším. Jenže pak přešel na jinou školu a změnil se. Začal najednou cvičit, nechtěl jíst s námi, že si to vezme potom… Opravdu zhubnul a vypadal dobře. Začal nosit volnější oblečení, i v létě nosil dlouhé kalhoty a rukáv. Už to mě mělo varovat, ale já pořád nic netušila. Jednou se zapomněl zamknout v koupelně, když se sprchoval, a já tam vešla – zhrozila jsem se. Vypadal jak kostlivec,“ pokračuje. Paní Yvona je jednou z matek, která si s anorexií zažila své – syn odmítal cokoliv řešit, nechtěl jít k doktorovi. „Další den volali ze školy, že zkolaboval při tělocviku. V nemocnici mi sdělili diagnózu – můj syn má anorexii! Vypadalo to zle a moc naděje mu nedávali…“ Vše se nakonec v dobré obrátilo, syn vyslyšel psychologa a začal se léčit. Dodnes však má následky…

KAFE.cz zjistilo: Vaše skutečné příběhy

Anorexie z pohledu matky

Zdeňka (53):
„Před deseti lety začal tehdy třiadvacetiletý syn hubnout, nejedl a popíjel jen zelený čaj. Jelikož nosil volné košile upnuté ke krku, dlouhé vlasy a vousy, nikdo z nás si nevšiml, že hubne. Jednou ráno jsem vešla do jeho pokoje, uviděla jeho nahé tělo a zhrozila se, že má problém – anorexii! Nic nepomohlo, žádné vysvětlování, domluvy. Došlo to tak daleko, až jednoho dne řekl: ,Je mi zle, buší mi srdce a je mi na omdlení, nemáte nějaké prášky?´ Načež jsem s klidnou hlavou, ale jasně, pronesla: ,Sice jsem tě porodila, nicméně odpovědnost za svůj život máš ty. Jsem ochotná ti, až omdlíš a upadneš do bezvědomí, zavolat sanitku, ale nepočítej, že tě budu v nemocnici navštěvovat, tím jsi jako syn pro mne skončil!´ Bylo to tvrdé, ale během půl hodiny syn snědl talíř bramboračky a postupně začal jíst normálně…“

Anorexie z pohledu syna

Daniel (22):
„Při svých 173 cm jsem před pár lety měl 90 kg a to mne štvalo, ne a ne shodit. Pak to najednou začalo jít, po dvou měsících jsem měl 80, pak 70, 65 a pořád to šlo dolů až na 60 kg, a to jsem přitom jedl jenom míň a hodně cvičil. Zalíbilo se mi, že už nejsem ta oplácaná koule, ale ostatní to viděli jinak – všude samý žebro, lícní kosti, pánev… Vypadal jsem hrozně, ale přibrat by pro mne znamenalo porážku... Nikdy jsem si nemyslel, že bych to mohl dotáhnout až k anorexii, ale ono to vlastně šlo samo. Když už jsem i já pochopil, že to tak dál nejde (motání hlavy, ospalost, slabost, padání vlasů – za to to přece nestojí) přestal jsem s hubnutím. Teď mám 69 kilo, nejsem spokojenej, ale než vypadat jak pomůcka na lékařské fakultě, tak to raději ten špíček na břichu. K tomu být anorektikem stačí opravdu jen krůček…“
Zdroj: vitalia.cz