„Adámka jsme si s manželem moc přáli. Já jsem rodinu neměla a když jsem poznala Adama, věděla jsem, že si ho vezmu za muže. Nastěhovala jsem se k němu domů, dodělávala si školu, starala se o domácnost a zahradu, zatímco Adam chodil do práce a živil nás. Bylo jen otázkou času, kdy si pořídíme malé miminko.“ Jednadvacáté narozeniny už Adriana slavila jako těhotná a těšila se na porod vysněného, dokonalého a hodného miminka. „Připravila jsem mu dokonalý pokoj, mluvila jsem na bříško, zpívala mu, pouštěla jsem mu hudbu, cvičila jsem. Dělala jsem prostě všechno, co by těhotné dělat měly.“ Celé těhotenství proběhlo bez problémů, žádné nevolnosti, žádné otoky či bolesti. „Celkem jsem přibrala jen 10 kilo, takže jsem si říkala, že mám prostě dokonalého syna,“ vzpomíná Adriana.

První problémy se objevily u porodu. Ten už tak hladce jako těhotenství neprobíhal. „Po 24 hodinách strašných bolestí jsem prosila, aby mi někdo ulevil. Nakonec Adámka vytáhl primář císařem, byl totiž zaseknutý v úzkých porodních cestách. Kvůli tomu mám také jizvu přes celé břicho.“ Těžký porod ale Adriana zvládla a těšila se z malého uzlíčku. Adámek ale nepatřil mezi klidné děti. „Pořád jen plakal. Vlastně ne, on vřískal. Kvůli tomu, že byl dlouho v porodních cestách, nám dělali i různá neurologická vyšetření, protože ten pláč se nezdál ani doktorům, ale na nic nepřišli. Jediný čas, kdy byl zticha, bylo v období kojení.“ Adriana proto maličkého neustále nosila a kojila, jen aby měla chvíli ticha. Největším zklamáním ale pro ni byl partner. „Stále u nás platil ten systém: on vydělává, já se starám. Jenže já jsem si potřebovala odpočinout, ale on na to nedbal. Stále vyžadoval teplé jídlo dvakrát denně, chtěl, aby bylo naklizeno, vypráno, vyžehleno. Přestěhoval se z ložnice do pracovny, aby ho malý nebudil. Já jsem padala únavou a on mi na rovinu řekl, že s domácností a malým mi nepomůže.“

Adriana po půl roce vážila 45 kilo a kolaps z vyčerpání nebyl daleko. „Spala jsem denně tak dvě hodiny. Neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Já jsem rodinu neměla a ta manželova byla daleko a o vnoučka se navíc příliš nezajímala. Malý navíc opravdu pořád ječel. Když jsem se zhroutila a musela i s malým na pohotovost, ujala se mě naše starší sousedka. Nabídla mi pomoc a já ji přijala. Denně jsem tak mohla aspoň dvě hodiny odpoledne spát.“ Adriana tak aspoň díky malé pomoci přežila nejhorší období svého života. Doufala, že časem se všechno uklidní a ona si mateřství konečně začne užívat.

„To se ale nestalo. Dnes jsou Adámkovi čtyři roky a je rozmazlený. Zavinila jsem si to sama, vím, ale jinak jsem to nedokázala. Ještě teď se v noci několikrát budí, když se vzteká, je schopen do mě kopat, nechá se nosit na rukách, protože nechce chodit po svých a v kočárku taky nechce být, nechce chodit spát, nechce do školky ani si nechce hrát s jinými dětmi, špatně jí, nerad si hraje sám. Prostě se ode mě nehne.“ Adriana už, co se týče výchovy, vyzkoušela úplně všechny tipy a triky. Ale na jejího syna žádný z nich prostě nezafungoval. Na Adrianinu obranu je zase nutné říci, že její syn brzy neměl plínky, naučil se krásně mluvit, je chytrý a umí pěkně zpívat. To všechno jen ve čtyřech letech. „Věnovala jsem mu všechen čas,“ říká Adriana, ale vůbec ji netěší, že její syn mluví lépe než její vrstevníci.

„Přerostl mi přes hlavu. Tatínek je prostě hodný chlápek, co si s ním občas něco zahraje, když přijde z práce. A u mě ví, že si nechám líbit všechno. Proto třeba nikam nechodíme, protože neposlouchá, a když se mu snažím něco zakázat, není výjimkou hysterická scéna.“ S Adrianou se přestaly bavit všechny kamarádky, už 4 roky nikde nebyla. Je jen doma se synem. „I maminky s dětmi se nám vyhýbají, protože Adámek je hysterický, vříská, vynucuje si pozornost, mlátí ostatní děti, bere jim hračky a schválně je rozbíjí. A já už jen přihlížím. Už prostě nevím jak dál. Spíš tak odevzdaně čekám, že to prostě přejde. Mateřství je pro mě peklo a vím, že další dítě už si rozhodně nepořídím.“

Co byste Adrianě poradily vy? A kde dělá tahle mladá maminka chybu?