„Měla jsem všechno, co jsem si kdy přála. Práci, byt i přítele. Ze spokojeného života ale záhy sešlo a já byla na dně. Přítel mě opustil tři týdny před porodem naší dcerky a ta následně po dvou letech podlehla těžké nemoci,“ svěřuje se Adéla. Po čtyřech letech bezproblémového vztahu se Adéla s přítelem rozhodla, že je načase, aby založili rodinu. „Měla jsem to všechno naplánované, ale moji radost zkazila nemožnost snadno otěhotnět.“ Po roce snažení Adéle lékař oznámil, že s těhotenstvím nejspíš bude mít problém. „Nechápala jsem to. Nikdy jsem neměla problémy, u nás v rodině se děti rodily jako na běžícím pásu. Málem jsem se sesypala, ale s léčbou jsem nepřestávala,“ říká Adéla.

Po dvou letech hormonální léčby se konečně zadařilo. „Vrhla jsem se ihned do příprav. Těhotenství mě úplně pohltilo.“ Po počátečních problémech čekala Adéla domácí idylku, ale ta se nekonala. Namísto toho se s přítelem stále více hádali a netrávili spolu téměř žádný čas. „Jsem si vědoma toho, že mám na jeho odchodu i svůj podíl viny. Byla jsem příliš zahleděná do sebe, na přítele jsem neměla čas, nezajímala se o něj a hlavně jsem o sebe přestala pečovat. Cítila jsem se těhotná a naplněná, víc mě nezajímalo,“ uznává Adéla. Krizi vztahu si Adéla uvědomila až příliš pozdě. Její přítel si našel jinou ženu a ji i nenarozenou dcerku opustil. „Byla jsem v koncích a netušila jsem, jak budu žít dál. Jakmile jsem ale držela to modrooké štěstí v náručí, byla jsem šťastná a můj život dostal smysl.“

„Bývalý přítel se o malou staral. Opustil sice mě, ale Kamilku měl moc rád. Mohla jsem ho o cokoli požádat.“ Skoro dva roky se o Kamilku Adéla starala sama a byla spokojená. Jenže pak přišla další rána osudu. „Maličká měla od narození oslabenou imunitu. Lékaři mi říkali, že to klidně mohlo být způsobeno stresem v těhotenství. Všechno pak proběhlo strašně rychle. Kamilka dostala vysoké horečky a pořád plakala. Odvezla jsem ji na pohotovost a z ní se už vrátila sama. Maličká se bohužel nakazila meningokokem typu B.“

Chvíle okolo dceřiny smrti si Adéla vybavuje jen matně. „Nezažila jsem horší pocit, než když zjistíte, že jste přežili vlastní dítě. Dostala jsem amok, ve kterém jsem mohla ublížit sobě i komukoli jinému. Musela jsem být hospitalizována na psychiatrii, protože léky na mé záchvaty a deprese prostě nezabíraly.“ Díky rodině a přátelům se po nějakém čase dostala do domácího prostředí. Léky konečně začaly zabírat. „Přátelé se mě snažili dostat zpátky do života. A i když mi to přišlo nemožné, stalo se tak. Poznala jsem novou lásku.“ A k tomu všemu přišlo i nečekané překvapení. „O pár měsíců později jsem zjistila, že čekám dítě. Bez hormonů, bez stresu, prostě přirozeně,“ říká s nadšením maminka nyní čtyřletého chlapečka Jáchyma. „Na svoji holčičku jsem nezapomněla a nikdy se tak nestane. Teď mám ale plnou hlavu Jáchymka a péče o něj. Stejně tak pečuji i o svůj vztah s manželem. A navíc čekáme další miminko. Nedovolím osudu, aby mi znovu podkopl nohy,“ uzavírá Adéla a konečně se usmívá.

Znáte někoho s podobným osudem jako je Adéla?