„A Bohdalku znáš?" Replika z divadelní hry Audience ilustruje postavení Jiřiny Bohdalové v českém uměleckém světě. V dotyčné hře od Václava Havla ji pronáší přiopilý sládek, který se na „Bohdalku" vyptává prominentního disidenta.
Znám. Jako každý...
„Bohdalku" totiž znají všichni. Její komicko-dramaticko-moderátorsko-dabérský talent ovládl český film a televizi na několik desetiletí. Hrála v komediích (Světáci), muzikálech (Dáma na kolejích), v psychothrilleru (Ucho), bavila v Televarieté, byla nepostradatelnou osobou monstrózních televizních Silvestrů a chraplavým hlasem nadabovala nespočet Večerníčků. Podle její filmografie by se daly psát dějiny české filmově-televizní zábavy: byla u toho, když vznikalo to nejlepší z uvolněných šedesátých let, i leccos z toho nejhoršího z dusných let sedmdesátých. Je dostatečně lidová, aby ji mohly zbožňovat masy: „Jak někam vlezu, tak lidi čekají legraci a jsou zklamaní, když chci třeba jen dvě housky a neudělám u toho stojku. Ale já jsem ten typ, že tu stojku radši udělám," prohlásila. Ale nikdy se do role ženy z lidu nepřevtělila na sto procent (narozdíl od takové Heleny Růžičkové). I když hraje hubatou uklízečku, působí u toho tak trochu jako dáma.
Taneček s estébáky
Možná i proto, že její začátky byly skutečně tvrdé a své postavení národní ikony si poctivě vydřela. V padesátých letech jí totiž na šest let zavřeli otce, který nechal doma přespat pronásledovaného kamaráda z mládí. Z Jiřiny se ze dne na den stala živitelka početné rodiny: právě se rozvedla, měla malou dceru, mladší sestru a nemocnou matku. Na korbě náklaďáku jezdila po estrádách, vystupovala na poutích a v kasárnách. „Ona si v mládí opravdu vyzkoušela, co to je tragický život," konstatuje její dcera Simona Stašová. „Já ne. Já si na něj můžu hrát; můžu tragický život vytvářet. Zatímco s mámou když začnete o něčem tragickém, tak vám z toho vyklouzne. Když se třeba někde povídá o stáří a smrti, tak chce hned pryč: Co bude, bude, ale teď se smějeme a máme příjemnej pocit ze života."
Ovšem ani když jí StB v roce 1959 navrhla, že otce z vězení propustí, když bude donášet na své kolegy z divadla, Bohdalová odmítla. Vlastně ne tak docela. Jako mnoho jiných si našla výmluvu; tu její jí poradil sám Jan Werich: stylizovala se před estébáky jako nadmíru řečná alkoholička. „A když to s pitím přeženu, ani za to snad nemůžu, já pak všechno vykecám. I to, co nevím. Vykecám i věci prudce soukromého rázu," prohlásila. V roce 2004 pak u soudu dosáhla vymazání svého jména, neprávem vedeného na seznamech agentů StB.
Nikdy neříkej nikdy
Její nelehké mládí dost možná souvisí i s jejím pověstným, nadmíru kladným vztahem k penězům. „Říká-li se o mně, že jsem lakomá, chci konstatovat, že se to říkalo a bude říkat vždy o lidech, o nichž se ví, že se díky pilné práci nějakých těch statků dobrali," říká. A ona sama pracovala skutečně pilně; nepatří k herečkám, které by příliš často říkaly ne. Důsledkem je, že vedle geniálních filmů má na kontě i desítky dávno zapomenutých televizních inscenací a upocených Silvestrů. Sama přiznává, že při obsazování rolí není zrovna upejpavá: „To je taková moje finta, když režisér zavolá, hned se ptám, co teď dělá a co tam mám. Já nejsem líná pro slovíčko, ono se to mnohdy vyplatí." Hraním ovšem její aktivity nekončí. Bohdalová také vaří před kamerou, píše kuchařky, angažuje se v reklamě - coby Béďa Trávníček navázala letitou spolupráci s firmou, prodávající zahradnické nářadí: „Oni se mi za to starají o zahradu," konstatuje. „Mám od nich všechno nářadí včetně traktůrku. Zavolám jim a oni mi například zazimují bazén."
Nejsem princezna
Jako mnoho jiných žen ovšem za profesní úspěch platí ne zrovna vydařeným osobním životem. S prvním manželem, důlním inženýrem (který je otcem dcery Simony), se rozvedla jako velmi mladá. Druhý manžel, herec Radoslav Brzobohatý, jí opustil krátce po padesátých narozeninách s vnadnou slovenskou herečkou Hanou Gregorovou. „Jsem emancipovaná, protože jsem se musela postarat o rodinu. nechtěla jsem být litována, a tak jsem nikdy nebyla hýčkaná princezna," připouští.
Kvůli práci musela v mládí částečně obětovat i svou mateřskou roli: malou Simonu po většinu času hlídala babička, zatímco matka musela vydělávat. Nyní si to ale vynahrazuje se svými vnuky: „Byla jsem matka mizerná, ale Simoně to teď vše vracím," říká. Sama Simona Stašová však oponuje: „Máma je zbytečně sebekritická. Měla jsem nádherné dětství. Jako malá jsem si myslela, že to tak chodí - mámy jsou slavné, vydělávají peníze a od hlídání jsou babičky."