Na už 108. výroční konferenci amerických sociologů byl prezentován výzkum, který vlastně jen potvrdil staré známé pravdy. Pokud jde o to vzbudit v lidech soucit (a případně vytáhnout jim z kapes nějaké peníze), není nad představení trpícího zvířete. Zvlášť nevinné čumáky štěňátek se skvěle osvědčují!

Dávali jsme pokusným osobám číst novinové články o násilném útoku,“ vysvětluje vedoucí studie Jack Levin. „Všechny texty byly stejné. Měnila se jen oběť. Šlo buď o dítě, nebo dospělého člověka (asi třicátníka), případně štěně a dospělého psa. Lidé pak měli oznámkovat emoce, jež v nich zpráva vzbudila. Jako ve škole, od jedničky (nejslabší) po pětku (nejsilnější). Zjistili jsme při tom s mírným překvapením, že dospělých lidí prakticky nikomu nebylo líto. Největší soucit lidé chovali vůči štěňatům, pak vůči malým dětem a dále vůči dospělým psům. Dospělí lidé jim byli víceméně lhostejní. Jako by chtěli říct: ti si za svůj osud mohou sami.“

Je fascinující, jakou rychlostí se pes usídlil na piedestalu nejvíce milované (litované a rozmazlované) bytosti. Ještě před pár lety nebyl víc než pracovní nástroj (lov, hlídání, tah apod.). Dnes je náhražkovým objektem lásky pro miliony lidí, kteří neumějí navázat vztah s příslušníky svého rodu.

Za úvahu stojí, že štěňata dostávají dokonce více soucitu než lidská mláďata v potížích,“ zdůrazňuje Jack Levin.

Zřejmě v nás zeslábl duch kolektivní péče o potomstvo a říkáme si – proč se o dítě nepostarali jeho rodiče. To ovšem není dobré...