Vladimíra: Snacha mně nutí, abych dům přepsala na syna. Bojím se, že mne vyhodí

Dědictví řešte při zdravém rozumu.

Žiju se synem, snachou a dvěma vnoučaty v rodinném domku, který jsme s manželem postavili vlastními silami ještě před narozením dětí. Hezký dvougenerační domek - už tehdy jsme mysleli na zadní kolečka.

Starší dcera se vdala a přestěhovala k manželovi do nedalekého města, já zůstala s mužem a synem v našem domku. Bylo mu 25 let, když nám oznámil, že se hodlá oženit. Svou vyvolenou nám ještě nepředstavil, zprávu o svatbě jsme tak přijali s překvapením, ale radostně. Po odchodu dcery nám bylo smutno a já se začala těšit na další ženskou v domě. Snad spolu budeme dobře vycházet.

Avšak snacha Helena se ke mně od začátku chovala odtažitě. Nepřistoupila ani na tykání, což se mě dost dotklo, snažila jsem se však nedat své rozladění najevo. Naopak jsem jí vycházela vstříc, jak jen to šlo, už kvůli synovi a později kvůli vnoučatům. Jenže mé úsilí nepřinášelo plody, syn se mi začal odcizovat, a kdyby jen to, stávala se z něj ozvěna všech manželčiných přání i vrtochů.

Všechno se dělalo podle Heleny. O všem rozhodovala. Ještě že jsme s manželem obývali vlastní byt, jak už jsem řekla, dům je dvougenerační, ale i tak jsme nemohli nevnímat Heleniny zásahy do společných prostor. Předsíň nechala přebudovat na „halu“, českou zahradu na japonskou. Děti si směly hrát jen na dvorku, aby tu krásu neponičily.

Dokud byl manžel naživu, měla jsem spojence. Vždy se mu povedlo mě rozesmát, z Heleniných aktivit si dělal legraci a díky němu se mi dařilo vnímat vše s nadhledem. Po jeho smrti jsem zůstala osamělá a bezbranná. A Helena přešla do otevřeného útoku. Jednou večer za mnou přišla a bez jakýchkoli obezliček vystartovala: „Domnívám se, Vladimíro, že byste měla zvážit situaci. Dům potřebuje nutné opravy, například novou střechu, také bych chtěla udělat z půdních prostor pokoje pro děti. Jenže dům patří Ivanovi pouze z jedné čtvrtiny. Přece do něj nebude investovat! Přepište na něj svou polovinu. Ivanovu sestru vyplatíme a vy můžete zůstat v domě i nadále jako věcné břemeno.“

Zírala jsem na ni nevěřícně. Přepsat dům na syna? Stát se věcným břemenem? „Asi bych to měla napřed probrat s Ivanem,“ odpověděla jsem, ale ona mi skočila do řeči. „S ním jsem všechno probrala a souhlasí se mnou. Jakmile bude celý dům náš, můžeme do něj bez problémů investovat. Jistě chápete, že pokud zemřete, což se může stát, nejste na tom se zdravím nejlíp, dojde k novému dědickému řízení a vaše dcera bude mít právo na polovinu z vaší poloviny. Nám s Ivanem by pak zbyla jen půlka domu, takže to udělejte, dokud je ještě čas, už jsem se domluvila s právníkem. Schůzka bude příští týden, návrh smlouvy o převodu je už připraven.“

Takže oni upekli za mými zády převod domu? To přece nemůže být pravda, na to snad Ivan nemohl přistoupit. Po několika marných pokusech - syn se mi vyhýbal jako čert kříži - se mi ho podařilo „odchytit“ a promluvit si s ním mezi čtyřma očima. Vůbec z toho neměl radost, uhýbal pohledem a potil se. „Víš, mami, Helena má pravdu. Dům potřebuje větší finanční injekci, a pokud nebude celý náš, tedy můj a Heleny, Helena do něj odmítá investovat další peníze. Sama vidíš, že opravy jsou nutné a ty na ně z důchodu nemáš. A neboj se, nikdo tě odtud nevyžene.“ Došlo mi, že Ivan hodlá přepsat půlku domu na Helenu. Bylo nad slunce jasné, že pod jejím tlakem by byl schopen mě i vystěhovat. Zavolala jsem to dceři, ta mi řekla, ať na takový návrh v žádném případě nepřistupuju a nic na Ivana nepřepisuju.

Nevím, co mám dělat, protože se snachy bojím a v synovi nemám žádné zastání.

Vladimíra

VETŘELCEM VE VLASTNÍM DOMĚ?

SLOVO ODBORNÍKA

JUDr. MICHAELA VOSÁTKOVÁ, advokátka

Tento příběh není ojedinělý. Podílové spoluvlastnictví je, v případě, že nedochází ke shodě mezi spoluvlastníky, vždy velmi těžkou právní disciplínou. V daném případě je však především otázka, co Vladimíra chce. Lze předpokládat, že dobré rodinné vztahy, zejména se svým synem a snachou. V tom je však právo bezbranné.

* Možností je, že předmětnou polovinu domu už nyní převede na svého syna darovací smlouvou, jejíž součástí bude zřízení věcného břemene tzv. doživotního užívání (z dřívějších dob známé jako výminek). Tím bude mít Vladimíra jistotu, že z domu vyhozena být nemůže. Její právo bude zapsáno i na příslušném listu vlastnictví Katastru nemovitostí.

* Rovněž lze situaci vyřešit tak, že svůj podíl prodá a za obdržené peníze si pořídí vlastní bydlení. Zde je třeba upozornit na to, že zákonné předkupní právo bylo občanským zákoníkem velmi omezeno. V případě, že podílové spoluvlastnictví vzniklo před více než šesti měsíci, nemá totiž Vladimíra povinnost nabídnout podíl zbývajícím spoluvlastníkům, ale může ho prodat komukoli.

* Další variantou může být soudní návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V takovém případě soud nejprve zajímá, zda je možné společnou věc rozdělit. Pokud ne, zjišťuje, kdo ze spoluvlastníků má o věc zájem a je rovněž schopen vyplatit za podíl náhradu (ta se odvíjí od znaleckého posudku, jenž stanoví tzv. obvyklou cenu, tedy takovou, která by byla dosažena při prodeji stejné, popřípadě obdobné věci). Když nikdo nemá zájem nebo nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení ostatních, nařídí soud prodej nemovitosti ve veřejné dražbě a výtěžek rozdělí podle podílů.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek