Během 20. století byla umělecká i dokumentární fotografie přijata anglicky hovořícím uměleckým světem a galeriemi. Ve Spojených státech několik fotografů, například Alfred Stiglitz, Edward Steichen, John Szarkowski, F. Holland Day nebo Edward Weston, zasvětilo své životy boji za přijetí fotografie do kategorie umění. Umělecká fotografie byla ve svých počátcích zastoupena piktorialismem, což je styl snažící se napodobit malbu, často s využitím malé hloubky ostrosti, k vytvoření snového, romantického vzhledu. V reakci na piktorialismus vznikla Skupina f/64, na jejímž založení se podílel například Edward Weston a Ansel Adams. Skupina f/64 propagovala „přímou fotografii“, pro niž je charakteristická ostrost a pojetí fotografie jako jedinečného média, bez snahy napodobovat jiné umělecké směry a řemesla.

Estetika fotografie zůstává, zejména v uměleckých kruzích, pravidelně probíraným tématem. Mnoho umělců dříve zastávalo názor, že fotografie je mechanickou reprodukcí obrazu a pokud má být skutečným uměním, pak by musela být v kontextu umění předefinována – například stanovením složek, které dělají pro pozorovatele fotografii krásnou. Tato polemika má své kořeny v úplně prvních fotografiích „psaných světlem“. Nicéphore Niécpe, Louis Daguerre a další z prvních fotografů se sice setkávali s uznáním, zároveň však někteří zpochybňovali, že jejich práce naplňuje definice a cíle umění.

Clive Bell ve své eseji Art prohlašuje, že pouze „významová forma“ odlišuje umění od toho, co uměním není.