Stanislawa Leszczynská: Za války rodila děti, které neměly šanci na přežití

Více fotografií k článku:
10 fotografií

Historie je plná hrdinů a hrdinek, o kterých se moc neví. Hrdiny se stali ne cíleně, ale tak nějak přirozeně. Prostě jen dělali to, co si mysleli, že je správné. Vezměte si takového sira Nicholase Wintona. Kdyby jeho manželka nenašla doklady pro děti, nejspíš by jeho činy zůstaly tajemstvím. Stejně tak je to i s touto dámou, které se říkávalo Matka matek. V koncentračním táboře Osvětim pomáhala neúnavně na svět miminkům a ačkoli velká část z nich nepřežila, bojovala za každé z nich. 

Psal se rok 1922, když Stanislawa Leszczynská dokončila školu pro porodní asistentky a začala pracovat v nejchudších čtvrtích města Lodž. Poté, co bylo Polsko obsazeno nacisty, zapojila se do odboje a využívala toho, že jako porodní asistentka měla povolení pohybovat se po městě i po setmění. Spolu se svou rodinou pomáhala hlavně lodžským Židům v ghettu, kam dodávala potraviny a falešné doklady. Klec bohužel spadla 19. 2. 1943, kdy byla při zátahu zatčena ona, její dcera i její dva synové Stanislaw a Henryk. Ačkoli jejímu nejstaršímu synovi a manželovi se podařilo utéct, zemřeli během Varšavského povstání. Synové byli poslání do tábora Mauthausen, Stanislawa a dcera Sylwia putovaly do Osvětimi. Téměř ihned po příjezdu zastavila drobná Polka obávaného doktora Mengeleho s potvrzením o své práci a požádala ho o přidělení do porodního oddělení. Ačkoli doktor, přezdívaný Anděl smrti, byl krutý, odhodlání této ženy ho natolik vyvedlo z míry, že jí povolení udělil a ani nic nenamítal. 

Stanislawa a její dcera věděly, že jedině jejich lékařské schopnosti je udrží naživu. Neváhaly ani minutu a z ženských ubytoven zhotovily provizorní porodnici. Vzadu v místnosti, kde bylo nejtepleji díky kamnům, vytvořily cosi jako porodní sál a "inkubátory". Tamnější poměry byly příšerné. Mnoho žen do tábora přišlo již těhotných, některé to ještě nevěděly a některé otěhotněly v táboře. Oblíbenou kratochvílí nacistických prasat totiž bylo znásilňovat vězenkyně. Stanislawa sice dostala k ruce dvě asistentky Kláru (odsouzenou za vraždu dítěte) a Pfani (prostitutku), obě ale byly sadistické zrůdy. Příkaz zhora zněl, každé nově narozené miminko zabít a vykázat ho jako mrtvě narozené. Stanislawa se snažila dělat, co jen šlo, ale příkaz byl jasný. Ona sama žádné dítě nikdy nezabila, její asistentky Klára a Pfani toto ale vykonávaly téměř s potěšením. S doktorem Mengelem se setkala znovu, když jí přišel drsně vynadat za "neuposlechnutí rozkazu", tedy za to, že nezabíjela děti.  

Ačkoli žena drobného vzezření, Stanislawa byla vždy pevná a neoblomná. „Nebudu zabíjet děti. Nikdy. Ani vy nemůžete. A vy to víte. Jste doktor, složil jste přísahu,“ oponovala Mengelemu a ten kupodivu sklopil uši a odešel se slovy: "Rozkaz je rozkaz." Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, Stanislawa i Sylwia dál bojovaly o každý dětský život. Téměř nespaly a příděly jídla z velké části rozdávaly matkám, aby měly alespoň nějaké mléko a sháněly dohromady matky, které navzájem kojily různé děti. Stanislawa také vymyslela způsob, jak matkám pomoci. Pár týdnů před porodem je donutila, aby své příděly chleba vyměnily za čistá prostěradla, aby mohly svým dětem udělat provizorní pleny. Bohužel tábor neměl žádné lékařské vybavení, dokonce ani antiseptika, antibiotika, nebo jakékoli léky. Stanislawa proto nemohla matkám při porodu jakkoli pomoct od bolestí. Ačkoli sama byla mnohdy vyčerpaná, kontrolovala každou hodinu všechny matky i jejich děti. Děti, které nebyly Klárou nebo Pfani ve vedlejší místosti utopeny v sudu, bojovaly o své místo na zemi, nebo alespoň v táboře. Ženy vysílené porodem, se ke Stanislawě obracejí s důvěrou a ona získala přezdívku Matka matek. Neúnavně se rozdávala dál spolu se svou dcerou, která byla stejně houževnatá jako její matka a bojovala o každý dětský život s nasazením svého vlastního. 

V roce 1943 ovšem přišel nový rozkaz. Děti, které vypadají árijsky mají být posílány na převýchovu do německých rodin. Stanislawa proto vymyslela novou riskantní strategii. Narozené děti tetovala tak, aby na to nacisté nepřišli a matky měly po válce šanci své děti najít. Když na ni udeřil opět Mengele s tím, aby pro něj vypracovala procentuální úmrtnost matek a dětí, šokovala ho odseknutím: „Ještě jsem neměla jediný případ úmrtí, ani u matky, ani u novorozenců.“ Mengele jí nevěřil, ovšem ve chvíli, kdy nahlédnul do úhledně vedených zápisů, musel uznat, že Leszczynská měla pravdu a v jejích spisech nebylo jediné dítě narozeno mrtvé. Dokonce ani žádná rodička u porodu nezemřela. Spolu se Stanislawou bylo v Osvětimi pár lékařů, kteří z dostupných nuzných prostředků léčili nemocné. Falšovali jejich dokumenty, protože pokud se nemocný nezotavil dostatečně rychle, byl odveden do plynové komory a zavražděn. 

V roce 1945 byl tábor osvobozen a Stanislawa se opět setkala se svými dětmi. Pokračovala ve své práci až do roku 1950. V roce 1970 se zúčastnila oficiální oslavy ve Varšavě, kde se setkala s několika dětmi, které zachránila. O čtyři roky později zemřela a na její počest byla pojmenována lékařskou školu v Krakowě. Ačkoli se to zdá jako happy end, ze zhruba 5000 dětí, kterým pomohla na svět, přežilo v táboře jen 30. Okolo 1500 dětí zabily Klára a Pfani, 2500 jich zemřelo hlady a na různé nemoci a zbytek byl poslán na germanizaci. Několik dětí po válce našlo své pravé rodiče díky tetování odhodlané drobné bojovnice. Ačkoli přežilo málo děti, jméno této ženy, matky matek a hlavně odhodlané válečnice by nemělo být zapomenuto. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek