Romana (29): Syn odmítá nástup do školy! Bojím se scény, až ho tam povedeme...

Bojí se školy

Každé letní prázdniny se tisícovky budoucích prvnáčků těší na nástup do školy. Ovšem, ne každé dítě to tak má. Romanin šestiletý syn Martin se zatím nenechal přesvědčit, že škola je fajn, a že nástup do ní zvládne. 

„Někdy si přijdu jako ve filmu Bota jménem Melichar. Čekám, kdy bude chtít Martínek propadnout zpátky do školky nebo ještě lépe bude chtít zůstat se mnou doma napořád,“ směje se Romana, ale její příběh není tak úplně úsměvný. I když by se na první pohled mohlo zdát, že se velká většina dětí (a také rodičů) těší, až začne škola, objevují se i případy, kdy děti až hystericky nástup do školy odmítají. „Martin začal plakat už před prázdninami ve školce a s blížícím se začátkem školy se jeho scény zhoršují. Pláče přes den, prosí mě, abych tu školu ještě odvolala, pláče také před spaním. Už jsem docela zoufalá. Nevím, jak reagovat.“ Romaně nejvíc vadí, že neumí svému synovi vyhovět, když je opravdu nešťastný. Dokonce už přemýšlela, že navštíví se synem psychologa.

„Taky mě mrzí, že si jako každá moje kamarádka neužívám to těšení se do školy, chystání aktovky, vybírání penálu a podobně. Ale nejspíš na tom celém mám svůj podíl viny,“ říká Romana. Martínek je její jediný syn. „Nemohla jsem dlouho otěhotnět, Martin je můj vytoužený syn, zůstala jsem s ním doma celých šest let, do kolektivu jsme chodili minimálně. Já nejsem ten typ ženský, co by vysedávala v parku nebo na pískovišti s dalšími maminkami. Jen poslední rok chodil na dopoledne do školky. Ze začátku to byl taky boj, ale nakonec si tak nějak zvykl – ve významu, že neplakal, ale nějak to přetrpěl.“ Romana si Martínka držela stále u těla. „My jsme bez sebe vlastně téměř vůbec nebyli. Noci, které jsme strávili odděleně, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A hloupě jsem mu i říkala, že do školky by se mu stejně nechtělo, že tam jsou jen tety, které nemají na všechny děti moc času.“

V takových případech je důležitá motivace dítěte, a pokud možno dlouhodobá. Je potřeba, aby se dítě cítilo bezpečně a vědělo, že jeho nástupem do školy či školky se nemění jeho vztah k rodičům. Nevyplatí se třeba dítě školou či školkou strašit v případě, že zlobí. Je tedy dobré odpustit si věty typu „ve školce tě naučí“ nebo „ve škole už se postarají o to, abys nezlobil“. Chystejte se na novou etapu života společně a uvidíte, že se i vaše dítě začne do školy těšit. Důležité také je myslet na to, že každé dítě je své a na každého působí něco jiného. Proto je dobré vyslechnout si rady okolí, ale připustit si, že nemusí fungovat.

„Musím se přiznat, že ani já se necítím dobře při pomyšlení, že půjde Martínek do školy. Vlastně vůbec nevím, co budu dělat. Můj život se teď točil kolem syna, a to celých šest let. Najednou budu mít spoustu času pro sebe. A rozhodně nevím, co si s ním počnu.“ Takové pocity zažívá většina maminek, když jejich děti odcházejí do školek a škol. Ale stresy nejsou na místě. Žena by tuto situaci měla brát jako přirozenou a připravit se na to, že se konečně může začít věnovat sama sobě. Dítě i maminka potřebují vlastní prostor, ve kterém budou řešit jen „své“ věci. Děti potřebují dětský kolektiv, aby docházelo k jejich správnému vývoji. A maminky by zase měly mít prostor jen pro sebe, a to bez výčitek svědomí, že se právě plně nevěnují svému dítěti. Mateřské pouto se i přes to, že dítko stráví půl dne ve škole, nezpřetrhá ani neoslabí.

Jak se těší do školy vaše děti? Zažily jste podobnou situaci jako Romana?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky