Psycholog radí, jak snadno roztřídit fotky a videa, abychom nepřišli o vzpomínky

Fotografování a nahrávání vzpomínek. Zvládáte to?

Když si moje maminka dělala pořádek ve věcech, dala mi malý poklad - obálku plnou černobílých fotografií naší rodiny. Svatba rodičů, pár miminek, batolata, na kole, houbaření, promoce, svatby dětí, vnoučata, idylka u ohně, u moře, smutek v krematoriu. Celý život se vešel na pár desítek záběrů, které přesně zachycovaly klíčové situace. Když ale dělala stejný pořádek moje žena, záhy propadla nelíčenému zoufalství.

Tisíce fotografií na harddiscích počítačů, desítky CD a DVD s bůhvíjakým obsahem, k tomu i pár audio- a videokazet, které už ani nikdo z našich známých nemá na čem přehrát. Jak se tím vším probrat, jak se zorientovat? Jak určit, co se hodí uchovat a co lze s lehkým srdcem vyhodit?

Zpětná „cenzura“ vzpomínek nám pak zabrala řadu večerů, z nichž některé jsme nakvašeně promlčeli… 

Nesnesitelná lehkost stisku

Psycholog Jaroslav Vaníček (64) se tématem „inflace vzpomínek“ zabývá už delší čas.

Od vynálezu fotografie bylo přirozené, že lidé zaznamenávali jen opravdu důležité momenty,“ říká. „Zaprvé fotky byly drahé, zadruhé z nich vanula jakási vůně věčnosti: zobrazovaly i osoby už dávno mrtvé a i čerství vyfocenci věděli -takhle nás uvidí naši pravnuci, až z našich těl už dávno nic nezbude.“ Stále nové a nové objevy fotografie zlevňovaly, až se nakonec dospělo k digitálům a foťákům v mobilech. Není problém jeden den „nacvakat“ 300 obrázků a druhý den je komplet smazat.

Fotografie jako taková zcela zdevalvovala: ťuk a je tu, ťuk a není tu. Spousty programů ji navíc dovedou zpětně změnit, jak si jen přejete. Není problém nastavit program tak, aby člověka vyfotil, jen když se usmívá. Špatní fotografové zase používají program, který sám od sebe fotí jako vzteklý několik desítek vteřin před a po stisku spouště. To kdyby autor posléze zjistil, že mu ta nejlepší fotka vlastně „utekla“.

Ještě jiný „geniální“ program zachytí vaše dítě na kole či na lyžích, ale jen v prudkém pohybu! „Časem pak lidé zjistí, že nezaznamenávají své autentické vzpomínky, ale jen slepě vyplňují představy kýčařů a asijských výrobců fototechniky. Zažil jsem zájezd do Egypta, kdy nás průvodce za tučný bakšiš ve čtyři ráno vyvlekl na jakýsi kopeček a prohlásil, že odtud je nejkrásnější pohled na pyramidy za východu slunce. Následovala palba spouští a vrčení kamer. Snad jen já jsem si všiml, že opodál vesele kopuluje velbloudí pár. Jako jediný jsem pak měl jeho záběry na pozadí pyramid a slunce. Krásné fotky!“ usmívá se psycholog. „To samé třeba v Benátkách. Jsou tam místa, na která stojí fotografové fronty. Je to hrozné, ale většina dnešních turistů jako by ani nejela prožívat dovolenou, nýbrž ulovit co nejefektnější fotky. Vyrobit si prefabrikované vzpomínky podle předem známých předloh! Ti největší,machři‘ pak tisíce svých záběrů ukládají do virtuálních úložišť - cloudů. Vždycky si představuji, jak někdo v Americe stiskne vypínač, cloud se rozsype a fotky v nenávratnu zmizí. Ta úleva…“

Jak neztratit pět (i více) let života

Mojmír Myšák (55) fotografuje už 40 let. Vystřídal za ten času řadu přístrojů: od „Belfoky“ přes Praktiku a Minoltu až po svou dnešní značku. „Každý rok jsem fotil výlety a dovolené - to obnášelo exponování dvou až tří kinofilmů, tedy 72 až 108 snímků. Dnes jsem ovšem z letní cesty po Evropě schopen přivézt i více než 1 200 záběrů a to se ještě krotím!“ Mojmír Myšák je však moudrý a svých záběrů si váží. „Ukládám je minimálně na dvě místa -jednak do paměti počítače či na externí disk, jednak je vypálím na CD a DVD. Samozřejmě předtím smažu dvě až pět procent fotek, které se technicky nepovedly. Časem potom z každé sady vytvořím složku, která má 100 až 150 obrázků a je doplněná texty. Všimněte si, vlastně se tak vracím k těm prapůvodním třem kinofilmům. Tyhle složky už pak ukazuji i přátelům. Pro sebe si ty sady obrázků v práci uložím do počítače a spustím funkci Změnit obrázek na ploše v intervalu 10 minut náhodným výběrem. Pohled na měnící se fotografie je někdy to jediné, co mi v práci po spuštění počítače zlepšuje náladu.“

Psycholog Jaroslav Vaníček pana Myšáka chválí, že nepodlehl davové psychóze a stále mezi fotografiemi hledá jen ty důležité. „Nevěřili byste, kolik lidí po dovolené prohlásí - nemám čas, proberu snímky v zimě. Nebo rovnou -nechám to až na důchod. V počítačích se jim pak hromadí desítky tisíc záběrů, které s velkou pravděpodobností do jednoho ztratí.“

To potvrzuje baristka Věra Brabencová (30).

Jednou mi spadl počítač a já v tom okamžiku přišla o pět let života. Tím jsem se ale poučila. Dělám sice dál fotografií hodně, ale pak je hned přeberu a nechám si z nich přes internet vytisknout fotoknížku. Tím okamžikem je jasno - hodnotné záběry mám v knize, ty ostatní můžou putovat do počítačového koše.“

CD dlouho nevydrží

Také interiérový návrhář Vít Kail (33) se „natvrdo poučil“. To když mu povodeň vzala vzácné snímky včetně těch z dětství. Proto teď své fotky drží jak v počítači, tak na dvou dalších discích a některé ještě nechává vytisknout na papír. „Trochu se ztrácím ve světě stále dokonalejší techniky,“ říká pracovnice kopírovací firmy Květa Šlégrová (36). „Z dětství mám alba fotografií, která si ráda s nostalgií prohlížím. Ze současnosti mám asi 50krát víc fotografií, ale bohužel jsou téměř všechny uložené v počítači a málokdy najdu čas se k nim vrátit. O vybírání fotek pro tisk a zakládání nových alb ani nemluvě.“ A Renata Vitásková (28) k tomu upřímně dodává: „Mám plnou zásuvku cédéček a paměťových karet z foťáků. Po každé cestě do ní hodím další kousek a víc na to nemyslím. Jednou - v důchodu - všechno proberu. Pak udělám super rekonstrukci krásných chvil svého života!“

Odborníci na paměťová média si ovšem nad takovým přístupem rvou vlasy. „Obyčejná levná cédéčka i karty mají životnost jen pár let: při špatném zacházení ani to ne. Data se z nich ztrácejí nenávratně. A i když vám CD přežije, není vůbec jisté, že ho budete mít třeba za 20 let ještě v čem přehrát. Vzpomeňte si na osud disket. Bývaly všudypřítomné a teď už jsou absolutně k ničemu. Také budoucnost USB je nejistá: vytlačují je SD karty.“

Co s nevytištěnými? Smazat!

Zbývá tedy jediná jistota - ta nejkonzervativnější. Fotografie vytištěné na pořádně trvanlivém papíru. Způsobů, jak k takové fotografii přijít, je dnes spousta: stačí si jen vybrat.

Já bych navíc doporučoval, aby fotky k vytištění vybírala celá rodina - klidně třeba hlasováním,“ říká psycholog s tím, že by všechny snímky nevytištěné měly být ihned smazány.

A ještě jedna věc: vím, že jdu čelem proti současným trendům, ale věšet miliardy záběrů na sociální sítě je hloupost, zvrácený masový striptýz intimity, degradace jedinečnosti našich osobností. Jen o něco méně pak je hloupé kompostovat si ty stohy vzpomínek doma.“

Odborník prý zná lidi, u nichž tahle věc přešla až v nutkavou obsesi. Fotí na potkání kdekoho, jídlo, auta, stromy, koně, prostě všechno. „Po světě už chodí i několik lidí, kteří se rozhodli nahrát celý svůj život! Prostě mají na hlavě webovou kameru s mikrofonem, kterou posílají do počítače vše, co za celý den vidí a slyší. A tak měsíc po měsíci, rok po roce. Bůhví, co podle nich budou jejich potomci s tím materiálem dělat -vždyť ani nebudou mít v životě dost času se na něj podívat,“ dodává Jaroslav Vaníček.

Chvála zapomínání

Hyperinflace fotografií a videí vede i k dalšímu nepříjemnému efektu. Lidská paměť má přirozený samočistící efekt. To nepříjemné postupně vybledává, až zmizí docela. Naopak příjemné vzpomínky zůstávají základními kameny našeho života. Co ale dělat s tím, když v nepřebraných hromadách fotovzpomínek vedle sebe leží nádherné okamžiky i ty, které bychom za normálních okolností už dávno vytěsnili?

Třeba snímky muže, který před lety roztříštil váš křehký ženský svět? Nebo záznam největšího zklamání, jehož jsme se dočkali na svém dítěti? A opět - třikrát běda, pokud jsme v návalu vzteku či zoufalství tyhle citlivé fotky svěřili sociální síti!

* Psycholog tedy radí:

* Dobře si rozmyslete, co a proč fotografujete.

* Když už něco nafotíte, snímky proberte a ty nevhodné hned smažte.

* Co chcete uchovat, to si uložte na několik médií a navíc nechte vytisknout na papír.

* Pamatujte, že osobní fotky patří pouze do rukou malého okruhu nejbližších lidí.

900 000 000 000 fotografií

* Nikdo neví, kolik fotografií v současné době ukrývají útroby přístrojů populace Země. Odhady ale hovoří přinejmenším o 900 miliardách.

* Jen na Facebook přibývá každou minutu víc než 200 000 fotek, měsíční přírůstek prý činí asi šest miliard snímků.

* Ještě před 10 lety se pečlivě sledovaly prodeje fotoaparátů v České republice - například v roce 2004 se prodalo asi půl milionu digitálů. Dnes to nemá smysl. Mobil s foťákem mají miliony lidí, fotoaparáty všech kategorií si lidé běžně vozí ze zahraničí.

* Delší životnost než běžná CD mají ta archivační s ochranným kovovým povrchem. Ještě lepší jsou Data Tresor Disc s udávanou životností až 160 let. Jejich povrch pokrývá keramický prášek (cena cca 150 Kč). Podobné varianty existují i pro DVD.

*  Vrcholem trvanlivosti by měly být pozlacené měděné gramofonové desky v sondách Voyager 1 a 2, vyslané do vesmíru v roce 1977. Třeba si je mimozemšťané skutečně jednou (včas?) přehrají.

* Ve Velké Británii a v USA existují pracoviště, kde se superdůležitá data (hlavně vědeckého a uměleckého rázu) lisují do měděných desek. Jde vlastně o jakousi paměť lidstva.

* Kdyby tohle všechno tušil Joseph Nicéphore Niépce, který v roce 1826 udělal první snímek světa -černobílý pohled z okna svého bytu… Ještě po našich prarodičích tu zbylo jen několik fotek nevalné kvality. My už si snadno můžeme nahrát celý svůj život. Ale proboha proč?

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek