Jindra: 15 let jsem dceři tajila, že má babičku. Pak se zjevila a začalo peklo

S Petrem jsem se seznámila na večírku, kam mě pozvala Jarka, moje spolubydlící na koleji a studentka medicíny. Já, holka z podkrkonošské vísky, on, synáček ze zazobané doktorské rodiny zahnízděné v luxusní vile v Praze. Aesculapova hůl se předávala z otce na syna už po tři generace. Přesto byl Petr normální, snobárnou téměř nedotčený, až na to, že na přednášky jezdil v novém autě od tatínka.

Večer jsme courali po Karlově mostě, v zimě vymetali vyhřáté kavárničky a pak se vášnivě líbali v potemnělých průjezdech. Po půl roce Petr usoudil, že by mě měl představit své rodině. Prošla jsem školením, jak se usmívat a tvářit, což mě pěkně štvalo a málem jsme se pohádali.

Moje kapitulace a Petrovo vítězství měly dohru u rodinné večeře. Samozřejmě že jsem nevěděla, který stříbrný příbor je na předkrm a který na moučník, což mě v očích Petrovy maminky degradovalo na úroveň hlodavce. Byla jsem opravdu zpocená jako myš. V jídelně narvané starožitnostmi a pod ledovým pohledem Petrovy matky mi bylo úzko. Už abych byla na koleji!

O dva týdny později jsem zjistila, že čekám miminko. Petr byl nadšený a hned tu radostnou zvěst oznámil doma. A oheň byl na střeše! O svatbě nechtěli ani slyšet, takže jsme se brali bez přítomnosti jeho rodičů. Nastěhovali jsme se do bytu mé tety, která bydlela na chalupě. Po večerech chodil Petr na brigády a po nocích studoval. Adélka se narodila měsíc před Vánocemi a tchyně se na ni nepřišla ani podívat. „Však ona změkne, uvidíš,“ utěšoval mě Petr. Holčičce byl právě rok, když konečně dorazila, ale já své tchyni nedokázala odpustit. Nepustila jsem ji ani přes práh. Dostudovali jsme, Petr si našel práci v nemocnici, na interně, já začala učit a naše dcerka rostla.

Na prázdniny jsme jezdili k mým rodičům do Podkrkonoší, druhá babička, Petrova matka, jako by nebyla. Několikrát volala, ale já pokaždé práskla telefonem. Na její dopisy jsem nereagovala. Dárky, které Adélce posílala, jsem bez rozbalení házela do popelnice.

Ale jednoho dne, dcera právě slavila patnácté narozeniny, se zjevila před našimi dveřmi jako duch. Vypadala skvěle, sladce se usmívala a v ruce třímala dva balíčky. A hned zaútočila na Adélku rafinovanými triky. „Já jsem taky tvoje babička, tatínkova máma, ale rodiče mě k tobě nechtěli pustit. Konečně jsem našla odvahu si tě vyhledat, holčičko moje.“ Vyloudila slzu a brada se jí zachvěla.

Vyrazila jsem s ní dveře, což byla osudová chyba.

Proč jste mi o téhle babičce nikdy neřekli pravdu? Tvrdili jste, že se o mě nezajímá!“ Narozeniny dostaly příchuť žluklého dortu. Adélka se zavřela v pokoji a vůbec s námi nemluvila. Babičku začala pravidelně navštěvovat. Je úplně paf z toho luxusu, ze drahých dárků, co od té čarodějnice dostává! Nejhorší není to, že si osvojuje její snobské manýry, už rozezná předkrmový příbor od dezertního a díky lekcím angličtiny, které jí ta ježibaba dává, mluví nejlíp z celé třídy. Nejhorší je, že mi vyčítá, že jsem ji od babičky „odřízla“, nedávala jí dárky, nereagovala na babiččiny snahy o kontakt. Dokonce mi řekla, že jsem jí ukradla patnáct let života s tátovou mámou, že táta je bačkora, když tomu nedokázal zabránit, a že jsme jí málem zkazili celý život. Ale ona se přestěhuje k babičce. Ta jí odkáže veškerý majetek a my ať si trhneme nohou. Úplně se změnila, už si nerozumíme a já nevím, jak získat dceru zpátky.

SLOVO ODBORNÍKA

PhDr. PETR ŠMOLKA

Vyber si dcérečku sobě roveň,“ napovídá již po řadu generací jedna z lidových písniček. Možná je škoda, že se Petr jejím textem neřídil. Pro všechny aktéry by bylo vše podstatně jednodušší. Srdci ale neporučíš a on si vybral Jindřišku, „holku z podkrkonošské vísky“. Těžko se divit, že rodiče nebyli jeho volbou nadšení.

Přesto se domnívám, že by se časem možná všechno usadilo alespoň do podoby občasných korektních kontaktů. Když ne dříve, tak po narození Adélky. Petrova matka tehdy pár pokusů učinila, opakovaně však tvrdě narážela na odmítnutí.

Jindřiška se projevila jako zdatná svéhlavička, zatímco Petr si pro klid v rodině zvolil roli mrtvého brouka.

Nevím, jak by se vztahy vyvíjely, kdyby byl o něco razantnější. Z jeho ženy a matky by zřejmě nikdy nebyly blízké kamarádky, na druhou stranu by alespoň Adélka mohla mít o jednu babičku víc.

Přinejmenším by pro ni tátova matka neměla charakter zapovězeného ovoce.

Dnes Jindřiška sklízí jen to, co před lety zasela.

Pokud sama nezmění svůj přístup, může o dcerku skutečně přijít. Nechce-li takový scénář riskovat, bude muset překročit svůj stín, což pro ni může být skutečně náročné.

Jak získat dceru zpátky? Jedině tím, že ji začne respektovat. Včetně jejího přání být v kontaktu s tátovou mámou.

Bude-li však dceřino jednání vnímat jako křivdu a bude-li se dál snažit, aby i ona viděla babičku jako čarodějnici, pak se nemůže divit, že se dcera postaví proti ní.  Přitom opravdu nemusí jít jen o to, že by se dcera zhlédla ve stříbrných příborech.

Ve vlastním zájmu by Jindřiška neměla sahat k jakýmkoli příkazům a zákazům. Také by bylo na čase, aby se už konečně probudil ten mrtvý brouk. Cílem sice nebude všeobjímající láska zainteresovaných, ale úplně by postačil klid zbraní.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky