Mohl by to být obyčejný milostný román, kdyby se byl neodehrál v kulisách nacistické továrny na smrt. Slovenský Žid Lale Eisenberg do Osvětimi přijel v dubnu roku 1942. Následoval tak své rodiče, kteří sem byli transportováni o několik měsíců dříve. Netušil, jak otřesné podmínky tady panují. Na ruku mu vytetovali číslo 32407 a poslali ho stavět ubikace.

Lale se v táboře nakazil břišním tyfem a vypadalo to, že se už neuzdraví. Naštěstí se ho však ujal tatér přezdívaný Pepan a pomohl mu se z nemoci vykřesat. Mladého muže dokonce učinil svým asistentem, a ochránil ho tak před tvrdou manuální prací, kterou řada vězňů nepřežila.

Jednoho dne Pepan zmizel. Lale se nikdy nedozvěděl, co se s ním stalo, nicméně usoudil, že byl nacisty z neznámého důvodu popraven. Protože Lale ovládal několik jazyků a přiučil se tatérskému "řemeslu", Pepanova uvolněná pozice byla přidělena jemu.

Jako táborový tatér se Lale těšil určitým privilegiím: přebýval v samostatném pokoji a dostával lepší stravu. V bezpečí se však nikdy zcela necítil - sám obávaný doktor Josef Mengele ho často varoval, že si jednoho dne přijde i pro něho.

Lale tetoval novým příchozím identifikační čísla na paže a snažil se přežít, jak to šlo. Jednoho dne měl před sebou neznámou ženu mířící do tábora Březinka. Okamžitě si zapamatoval jak její číslo, tak její jméno - Gita Fuhrmannová. "Vytetoval jsem jí číslo na ruku, a ona mi vytetovala číslo na srdce," svěřil se Lale australské spisovatelce.

Riskoval život, ale využil svého lepšího postavení a propašoval ke Gitě několik milostných dopisů. Posílal jí na přilepšenou jídlo a několikrát se mu podařilo se s ní sejít. Zároveň se snažil pomáhat i ostatním vězňům: přebíral od nich cennosti a směňoval je s polskými farmáři za jídlo. Dočkal se osvobození, avšak netušil, zda přežila i Gita, kterou mezitím nacisté odvlekli na pochod smrti.

Vrátil se do rodné vsi na Slovensku, kde na něj čekala sestra, která jako jediná z jeho příbuzných také přežila. Lale doma neměl stání a rozhodl se pátrat po své milé Gitě. Několik týdnů čekal na bratislavském nádraží, kam směřovaly vlaky s osvobozenými Čechoslováky. Když už ztrácel naději a chtěl odejít, Gita mu vskočila do náruče. Byla tak vyhublá, že ji téměř nepoznal. Na ruce však měla číslo.

Milenci se poté vzali, změnili si příjmení na Sokolovovi a otevřeli si malý obchod s textilem. Část výdělku posílali na vybudování státu Izraele, což se znelíbilo nastupujícímu komunistickému režimu. Obchod byl znárodněn a Lale skončil ve vězení. Když se dostal na propustku domů, společně s Gitou uprchl na západ.

Cesta zavedla mladé manžele až do australského Melbourne, kde se usadili natrvalo. Ačkoli lékaři Gitu strašili, že po teroru v Osvětimi nebude moci mít děti, v roce 1961 porodila syna Garyho. Ve snaze zapomenout na hrůzy války rodiče Garymu nikdy o svém seznámení nevyprávěli. Lale se rozpovídal teprve po manželčině smrti v roce 2003. Sám zemřel o tři roky později.