Martina (42): Mám krizi čtyřicátníků, ale asi jsem přišla na to, jak z toho ven

Do googlu si zadávám heslo „problémy s rodiči“ a vyjíždí mi více než pět miliónů odkazů. Povětšinou o tom, jaké že mají s námi trampoty naše děti. To je fajn, ale co když je to naopak? Hlásím, že mně je přes čtyřicet a problémy se mnou má moje matka. A já s ní. Mám krizi čtyřicátníků.

Čtyřicítka je něco jako mezičas na obřím slalomu. Můžete ho mít výborný, držet se dlouho na postupovém místě, úspěšně sjet i nejtěžší prudkou část, pak vás ale jediná chyba vyřadí z dalšího boje a – závod dokončíte pátí od konce. A naopak. Byť jste v první půli byli průměrní, v cíli vám mohou tleskat. Ve čtyřiceti se totiž celý život láme. Slovy pánů psychologů se ocitáme v pravém životním poledni. Slunce je v zenitu a odtud už je jen cesta „dolů“. Nastává krize životního středu. A v té jde o hodně.

O milostný život

Buď ho máte, nebo ne. Ve dvaceti jako ve čtyřiceti. Jenže dvacátníci mají před sebou ještě oceán příležitostí, čtyřicátník sklenici vody. Stojí to hodně energie i disciplíny, abychom právě tu svoji sklenici viděli jako poloplnou, a ne poloprázdnou.

O práci

Ve čtyřiceti jsme na tom nejlíp. Finančně i profesionálně. Svou práci odvádíme víc než dobře a taky si za ni necháváme dobře platit. V tom lepším případě to víme a jsme spokojeni. V tom horším případě se už těšíme na důchodovou reformu.

O rodinu

Děti balí kufry a rodiče propisky ve svých kancelářích. Jedni pomalu odcházejí z domu, druzí na odpočinek. To, co posledních deset let fungovalo, už nefunguje. Přizpůsobit se takovým změnám je složité a v knihách se o tom moc nepíše. Je to soukromý boj každého z nás. Je to cesta k dospělosti.

Druhý dech

Krizi čtyřicátníků můžu mít dalších deset let, nebo se z ní vykurýrovat rychle a bez ztráty kytičky. To znamená, že budu konečně dospělá, pochopím, co už mám za sebou a co bych ještě ráda měla před sebou. A z obojího se budu těšit.

Já byla vždycky za šprtku, takže jsem si pár dobrých rad těch starších a moudřejších nastudovala. A protože nerada ztrácím čas, zavádím je do praxe už teď.

Svědčí mi:

…když nechám svojí náctileté dceři byt na víkend a odjedu na druhý konec republiky. Nevím, co se tam dělo, ale nádobí je umyté a dcera se tváří spokojeně. Dávám jí důvěru, snad mi to hned tak nezapomene.

…když si vzpomenu na mistra etikety Ladislava Špačka, který říká: „Když muž přijde domů, přivítejte ho. Je přeci důležitější než ten vysavač, co držíte v ruce.“ Svého muže už zase vítám každý den. Dělá to dobře mně i jemu.

…když si začnu víc všímat toho, kolik toho mám se svými rodiči společného, nežli toho, proč mi lezou na nervy. Není to jednoduché. Mně pomohlo, že jsem je začala poznávat jako lidi, začala se zajímat o jejich historky z mládí, fotky z mejdanů a cest na Berounku, o jejich plány.

…když jdu a koupím si květiny. Už nepotřebuji zvláštní příležitost, abych se obklopovala věcmi, které mě potěší, kdykoliv jdu kolem.

…když pochválím úřednici za přepážkou svetřík. Celá roztaje, začne se usmívat a obě pak máme hezčí den.

…když se víc dotýkám, líbám a objímám s lidmi, které mám ráda. Na přivítanou i na rozloučenou. Od té doby, co to pravidelně provozuji, je mezi námi všemi tak nějak měkčeji.

…když méně mluvím a více poslouchám. Na vztah s mojí matkou to má blahodárný efekt. Ona se vypovídá, já v klidu vypiju své návštěvnické kafe, sním sváteční bábovku a jdu. Spokojené jsme obě. Nebo také ne, protože tu pusu otevřu. Úspěšnost mám zatím padesát na padesát, ale to časem vychytám.

…když si píšu deník. Jedno indické přísloví říká: „Když se zastavíme, předběhneme ty, kteří běží.“ A tak si na konci každého dne vybírám oddychový čas a popřemýšlím si. Tak nějak se mám od té doby raději.

…když nechodím do postele jen spát. Známého anglického spisovatele a básníka sira Johna Betjemana se na smrtelné posteli zeptali, čeho v životě nejvíc lituje. Odpověděl: „Že jsem neměl dost sexu.“ Nedopustím, aby se tohle stalo i mně.

…když sním. Jeden můj známý psycholog mě před časem vyděsil zprávou: „To je známka deprese, holka!“ Ptal se mě totiž, jaké že plány mám za pět let. Neměla jsem žádné. Můj život končil s maturitou mé dcery. Pak tma. Vzala jsem si psychologovy rady k srdci a od té doby pečlivě plánuji: Do roka si pořídím novou ložnici, do dvou se naučím foxtrot a suši, za deset let si koupím obytný vůz a o prázdninách naložím vnoučata a ukážu jim, jaké je to za humny.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek