Marie: Mé dcery měly v dětství vše, já nic. Teď jsou rozmazlené a mne odsoudily

Snažila jsem se vychovat své dvě dcery tak, aby byly sebevědomé a šly za svým cílem. Nechtěla jsem, aby byly jako já. Ušlápnuté, s nízkou sebedůvěrou. Pracovala jsem na dvě směny, abych rodinu uživila a mohla dětem umožnit vzdělání. Udržovala jsem nefunkční manželství a tahala své holčičky z průšvihů. Chtěla jsem prostě, aby byli všichni spokojení, a nějak jsem zapomněla na sebe.

Dcery dostudovaly, našly si zaměstnání, starší se vdala a odstěhovala, mladší zůstala doma se mnou a s manželem a já jsem se konečně rozhodla, že se osamostatním. Podnětem byl můj odchod do penze. Představa, že strávím zbytek života s morousovitým manželem, v soužití, které ztratilo jakýkoli smysl, byla mojí noční můrou. Měla jsem něco našetřeno, vzala jsem si půjčku a koupila si docela hezký byt s malou terasou. Byt, o kterém jsem vždy snila. Nikomu jsem nic neřekla - a nastalo zemětřesení.

„Mami, tak ty sis koupila byt?! Jak to, že jsi nám nic neoznámila?“ vystartovala starší dcera Kateřina. „Ani ses nepřiznala, že máš tolik našetřeno. A přitom jsi věděla, že s Honzou potřebujeme peníze na rekonstrukci, že jsme si museli půjčit v bance! Že kvůli tomu nemůžeme ani na pořádnou dovolenou!“ Nepřímo mi sdělila, že jsem své úspory měla nabídnout jim - oni jsou přece mladí a potřebují perfektní byt a slušnou dovolenou navíc.

Do akce se rázně vložila i mladší Lucie. „Tak to jsi skvěle vymyslela, mami. Mě necháš bydlet s tátou a sama se odstěhuješ? Přece moc dobře víš, že se chceme s Petrem vzít a že uvažujeme o dítěti. Opravdu jsem si nemyslela, že jsi tak sobecká a že vůbec nemyslíš na nás!“ Petr je docela fajn kluk, nedávno dostudovaný matematik, učí na gymnáziu, ale plat zatím nic moc. Vlastní byt nemá, bydlí u rodičů. Většinou přespával u nás, v Luciině pokoji. „Až se odstěhuju, bude v bytě o jednoho člena míň, můžete si přece nechat moji ložnici i malou pracovnu,“ namítla jsem.

„To můžeme, ale nebudeme tam sami! Budeme tam s tátou! Víš přece, co to je, dělit se s ním každé ráno o koupelnu?!“ vztekala se Lucie. Protože oni jsou přece mladí a potřebují soukromí a taky pohodlí! Zatímco já už mám svoje nejlepší roky za sebou, takže bych mohla mým milým mladým přenechat svůj byt. Dcery jsou na mě rozzlobené. Co jsem si to dovolila?! Matka by se přece měla svým dětem obětovat až do roztrhání těla, že?

Se stěhováním na novou adresu mi pomohli přátelé. Holky dělaly mrtvého brouka a manžel se tvářil ublíženě. Teď bude muset přispívat Lucii na nájem, protože jsem všechny trvalé příkazy zrušila. Zvykl si, že všechno platím - a najednou utrum. Takže bydlím sama a je mi dobře, až na to, že mě mrzí a bolí postoj mých dcer. Prostě mi můj akt osamostatnění neodpustily. A hlavně mi neprominuly, že jsem svoje našetřené peníze nerozdělila mezi ně a koupila si byt.

Vídáme se zejména tehdy, když potřebují půjčit. K penzi si slušně přivydělávám, takže na tom nejsem finančně špatně. Vždycky jim půjčím a je mi jasné, že je to půjčka nevratná. Lucie se vdala, ale na svatbu mě nepozvala, dostala jsem jen oznámení. Takovou poctu, jako je účast na svatbě vlastní dcery, jsem si zřejmě nezasloužila. Ale půjčit peníze si zase přišla. A já zase půjčila. Ano, vnutily mi pocit viny, že jsem sobecká matka.

Jejich lásku si kupuju. Jenže je to vůbec láska?

Marie, Hradec Králové

Psycholog radí

„Nejsme jako oni!“ Většina z nás si ještě pamatuje heslo sametové revoluce. S odstupem času je sporné, zda neměla být alespoň „manšestrová“.

Něco podobného se odehrává i v rodinách. Pokud je pro nás role a jednání některého z rodičů těžko přijatelné, pak se snažíme nebýt jako oni. Marie se všemožně snažila, aby její dcery nebyly ušlápnuté a stále kritizované, aby měly jiný osud než ona.

To se jí (bohužel) zdařilo měrou více než vrchovatou. Ušlápnuté její dcerky rozhodně nejsou! Hlasitě se hlásí o svá práva, byť často jen zdánlivá. V jejich jednání se neodráží pouze matčina výchova, do hry vstoupila i řada dalších vlivů společenských a vrstevnických. Dnes by se možná měla učit spíše ona od nich. Zpětně už sice nic nezmění, jen by nemusela již napáchané škody ještě umocňovat tím, že si bude jejich lásku a přízeň kupovat.

Ke zlepšení vzájemných vztahů by přispělo, kdyby se naučila jejich nadměrné požadavky odmítat. Inspirací by pro ni mohly být například některé publikace Tomáše Nováka a dalších, třeba Asertivní žena. Možná by se pod jejich vlivem naučila používat i tzv. asertivní ne, což znamená umění říci ne, aniž bychom je pracně zdůvodňovali a ještě se trápili pocity viny.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek