S Petrem jsem se seznámila na inzerát, oběma nám bylo 35 let. Žena mu zemřela na rakovinu a to nás možná sblížilo. Také jsem totiž tuto těžkou nemoc prodělala a vlastní děti už mít nemohu. A Petrovi tato skutečnost nevadila.

Já hledala muže a rodinu, Petr ženu a mámu pro své dcerky, čtyřletou Péťu a dvouletou Adélku. Na vlastní mámu si ani nepamatovaly, zemřela, když byla Adélka ještě miminko. Vzhledem k prodělané nemoci jsem se dokázala vcítit do jeho pocitů, živě si představit, co po boku své nemocné ženy prožíval a jak moc trpěla ona. Proti ní jsem měla štěstí: přežila jsem a vyléčila se.

Využitá?

Být mámou pro mě byla úplně nová zkušenost, ale učila jsem se rychle. Děti si mě oblíbily a mami mi začaly říkat úplně spontánně. Měla jsem konečně rodinu a byla šťastná jako nikdy před tím. Přijali mě nejen Petrovi rodiče, ale i rodiče jeho zemřelé ženy Ivany.

„Jsem ráda, že si Petr našel zrovna tebe. Jsi hodná ženská, obětavá, děcka takovou mámu potřebujou,“ řekla mi Ivanina matka a objala mě. Obě jsme se rozplakaly. Dnes si říkám, jestli jsem nebyla obětavá až moc. Vytvořila jsem téměř bezkonfliktní rodinné prostředí, raději jsem ustoupila, než abych si prosadila svou. Děti přece potřebují pohodu, vyrovnanou a klidnou mámu, manžel zase zázemí, kam se bude z práce rád vracet.

Nechtěl, abych šla pracovat

Život plynul jako mírná řeka, žádné zákeřné víry a vlnobití. Péťa a Adélka chodily do školy, třikrát týdně jsem je vozila na zájmové kroužky. Petr nechtěl, abych šla znovu do zaměstnání, a já mu vyhověla; ostatně doma bylo práce ažaž.

Ale všechno jsem dělala s láskou a radostí a vůbec si nepřipouštěla, že by se náš život mohl změnit. Zlom přišel jako blesk a zastihl mě zcela nepřipravenou. Po šesti letech manželství mi Petr oznámil, že miluje jinou ženu a že se k ní hodlá přestěhovat. Je o 12 let mladší než já a čeká dítě. Petrovo!

Umíš to s nimi líp než já...

Holčičky spaly a já tiše plakala, stočená do klubíčka jako opuštěné kotě. Petr mi rozpačitě děkoval za mou lásku a obětavost. Měla jsem tisíc chutí ho zbít, výt žalem jako zvíře, ale to přece nešlo – nechtěla jsem vzbudit děti. „Chceš se rozvést? A co děti? Co s nimi teď bude?“ vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky.

O rozvodu Petr ještě nepřemýšlel. „Nechci rozbíjet rodinu. Budu vás navštěvovat a postarám se, abyste neměli nouzi. Dětem to nějak vysvětlíš, viď? Umíš to s nimi líp než já.“

Neříkám pravdu

Už jsou to tři měsíce a Petr se ani neukázal. Jednou týdně zavolá a zeptá se, jak se nám daří. Jestli něco nepotřebujeme. „Potřebujeme tebe,“ říkám. „Nemůžu. Radka má rizikové těhotenství, nepřeje si, abych za vámi jezdil, a já ji nechci rozrušovat,“ vymlouvá se.

Dětem lžu, že je táta na služební cestě. Stýská se jim. „A kdy se už vrátí? Ani se s námi nerozloučil.“ Ale co jiného jim mám říkat? Rodiče Petrovy první ženy naléhají, ať jim řeknu pravdu. Je to zrádce, sobec, zlosyn, který si nezaslouží ohledy.

„Když jim to neřekneš ty, řeknu jim to já,“ vyhrožuje Marcelina máma. Petrovi rodiče navrhují vyčkávací taktiku. „Buď trpělivá, určitě se vrátí. Jinak by už přece požádal o rozvod, nebo snad ne?“

Chtěla bych mu dát ještě šanci, už kvůli dětem. I s jeho nemanželským děckem bych se smířila. Teď mě ale nejvíc trápí to, že dětem lžu. Jen oddaluju pravdu, která jednou stejně vyjde najevo. Jsem bezradná a nešťastná.

Co byste Marcele poradili vy? Napište nám!

Líbí se vám Kafe.cz? Čtete rádi naše články? Přidejte se k nám i na Facebooku!