Stojím na prahu padesátky, manžel zemřel náhle před třemi lety, děti jsou dospělé a mají své vlastní životy. Já jsem zůstala sama ve čtyřpokojovém bytě, mám skvělou práci a finančně nestrádám. Přesto v poloprázdném bytě nejsem šťastná a sním o cestování a společnosti.

Milé přivítání v Polsku

Minulý rok jsem se svou dlouholetou kamarádkou a její dcerou vyrazila na Kanárské ostrovy. Při cestě zpátky jsme musely přestupovat ve Vratislavi. Letadlo mělo bohužel kvůli počasí velké zpoždění a my zůstaly v Polsku uvězněné přes noc. Nocleh na letišti se nám nezamlouval a hotely po půlnoci hosty zásadně nepřijímají. Stačila chvilka na sociálních sítích a už nás mladá dáma vlekla městěm. Došly jsme k bytu, kde byl milý mladý pár a vřele nás přivítal. V malém pokojíku byly dvě postele a rozkládací křeslo, připravené pro nás. Byla jsem moc unavená, abych se pídila po detailech. Ráno mě probudilo čilé povídání Kamily s našimi hostiteli. Připravili snídani a s úsměvem nás vyprovodili. V kapse jsem třímala balíček bankovek a čekala na vhodnou chvíli pro předání. Nestalo se tak. Cestou domů jsem vyzvěděla všechny podrobnosti a nestačila se divit.

Noví přátelé, nové kultury

O pár týdnů později se polský pár ozval, že bude projíždět přes Českou republiku, a jestli u nás nemají schovanou malou protislužbu. Můj poloprázdný byt se jim tak na jednu noc stal domovem. Couchsurfing mě nadchnul a začala jsem přemýšlet, zda bych i já nemohla nabídnout část svého bytu pro cestovatele. Pár dní na to už jsem měla hotovou registraci a vítala první turisty. Uvolnila jsem jeden pokoj, aby druhý, který neobývám, zůstal volný pro vnoučata. Nastavila jsem jasná pravidla, aby se můj nový koníček dal skloubit s prací a nijak mě neomezoval. Seznámila jsem se s lidmi z téměř celé Evropy, z Mexika i Vietnamu, bylo to perfektní. Přiváželi mi drobné suvenýry, vařili národní speciality a povídali o své rodné zemi. I já jsem při svých cestách několikrát využila jejich nabídky a ubytovala se u nich.

Zapomeň na vnoučata!

Problém nastal ve chvíli, kdy se o mých aktivitách dozvěděly děti. Nedokázaly pochopit, co mě k takovému rozhodnutí vedlo, proč si do bytu pouštím cizí lidi, kde se ve mně bere tolik důvěry, proč dělám něco zadarmo? Spor došel tak daleko, že ke mně přestaly dávat své děti. Už jsem je neviděla věky. Nepřejí si, aby se stýkaly s ušmudlanými cizinci. Je to ale spíš jen způsob, jak mě srazit na kolena, jejich argument se mi zdá přitažený za vlasy. Nikdy bych je neohrozila a ony to dobře ví. Ale kdo chce psa bít, najde si hůl. Návštěvy z ciziny nepřijímám denně, ale jen jednou nebo dvakrát do měsíce. Je to příjemné zpestření životního poklusu. Snad najdeme časem společnou řeč.