Libuše: Hádky dcery a zetě mne přivedou do hrobu. Jsou zlí i na mne!

Je půl jedné v noci. Sedím na prahu našeho rodinného domku a zírám do tmy. Nahoře se hádá moje dcera se svým mužem. Ty jejich věčné spory! Bože, jak to nesnáším, jak mě to trápí.

Čekám venku, až hluk utichne. Ještě že vnoučata mají tvrdé spaní a hlavně – spí v druhé části domu, kam rámus nedoléhá. Nemůžu jít nahoru, do svého pokoje. Musím se ovládnout a do hádky nezasáhnout, i když mám tisíc chutí na ně vlítnout a zařvat: „Nechte toho, vy dva blázni, hádáte se kvůli blbostem, šlapete si po manželství, po vztahu, vždyť se máte rádi!“

Párkrát jsem to udělala a vždycky na to doplatila. „Nepleť se do toho, mami, tebe se to netýká! Jdi radši spát!“ Ale jak mám jít spát, jak mám usnout, když mi buší srdce a jsem celá stažená úzkostí? Slyším, jak zeť na dceru křičí: „Tak ty už jsi objednala tesaře na tu novou kůlnu, jo? Říkal jsem ti, že to zařídím já! Jenže ne, madam má svou hlavu, musela to udělat sama, všechno musí zařizovat sama.“ A do toho dcera: „Ano, to musím! Jinak bych na kůlnu čekala do příští zimy! Kam bysme dali dřevo, chytráku, do tvojí pracovny? A tenhle tesař má čas a není drahý! Řekni mi, kdy jsi něco naposledy zařídil? Třeba koupelna! Kdybych nezavolala instalatéra, záchod by protékal ještě půl roku a za vodu bychom se nedoplatili!“

Zeť něco vykřikuje a já si zacpávám uši. Takhle je to jednou, dvakrát týdně. Někdy i častěji. Posledně o víkendu pálili na dvorku nějaké staré dřevo. Zeť umí s ohněm zacházet, dělá u dobrovolných hasičů, ale dcera mu do toho pořád mluvila: „Dělej to opatrně, ať nepodpálíš barák, koukej na ty plameny, nezdá se ti, že to moc šlehá?“ A mlela a mlela, až na ni zeť zařval, ať ho nechá v klidu pracovat a jde radši do kuchyně.

„Tak já mám jít do kuchyně? Tam podle tebe patřím, co? Ženská holt patří ke sporáku! A kdo asi jezdí s autem vyměňovat olej a zimní kola za letní? Kdo sehnal toho zahradníka, aby prořezal jabloně? Já, ta kuchyňka!“ A utekla dovnitř domu. Zeť to nejspíš nemyslel šovinisticky, ale dcera si jeho slova vyložila po svém, prostě byla naladěná na hádku. Šla jsem za ní, abych rozbouřené emoce trochu uklidnila, ale to jsem si dala. „Tak ty se ho ještě zastáváš, místo abys byla na mojí straně? Nech mě na pokoji a hleď si svýho!“

Vzala jsem psa a šla se projít do lesa, rozdýchat zbytečný spor dvou lidí, které mám ráda, kteří jsou moje rodina. Naštěstí vnoučata jela ten den se sousedovými dětmi na výlet, takže u hádky nebyla. Ale ne vždycky se to podaří. Nedávno dcera řvala na mladší vnučku, že po sobě nechává nepořádek a že výsledky ve škole taky za moc nestojí. Vím, že dcera měla za sebou těžký den v práci, jenže takhle křičet na osmileté dítě nemusela.

Malé jsem se zastala – a taky jsem to slízla. „Nepleť se mi do výchovy, mami, tohle bylo naposled! Jsou to moje děti a vychovávám je já. Je ti to jasný?“ Neměla jsem sílu jí vpálit, že až bude zase potřebovat večerní hlídání nebo si na pár dní vyrazit s manželem do hor, ať si zaplatí chůvu. Tím moje rodinné trable ovšem nekončí. Syn Jiří s rodinou sice bydlí ve městě, ale snacha mě tak jednou týdně bombarduje telefonáty, že má určitě nějakou ženskou a že bych s ním měla promluvit.

Ale co mu mám říct? Zase bych jen přilila olej do ohně. Pořád myslím jen na to, aby se mladí nehádali, aby byli všichni zdraví, aby vše plynulo v harmonii…Jsem vdova, ve vsi už nemám žádné kamarádky a koníčky taky ne. Jsem zamotaná do klubka rodinných problémů a nevím, jak z toho ven.

Libuše

Dobrá rada

Mnohokrát ověřené moudro praví: pokud něco nefunguje, je dobré zkusit něco jiného. Když tedy opakovaně selhávají domluvy a nevyžádané rady, nemá smysl v nich pokračovat. Jak by asi mladí reagovali, kdyby je Libuše místo opatrných připomínek „seřvala jako Viktorka u splavu“? Třeba by je to zarazilo, přinejmenším alespoň překvapilo. Jsou-li oba navyklí jednat spolu podobným stylem, pak pro ně mohou být jemná upozornění podprahová, vlastně je téměř neslyší. Jen těžko by však mohli přeslechnout matčin hlas připomínající zvuk příklepové vrtačky v panelovém domě. Riskantní, ale někdy kupodivu docela účinné!

JAK JSOU NA TOM CELEBRITY

* Americká  herečka JENNIFER LAWRENCE chce zůstat s rodiči v jednom domě už navždy. Zatímco zlí jazykové soudí, že je to jen proto, že je líná a nechce se jí dospět,ona tvrdí, že je takové soužití pro obě strany výhodné. „Já se doma pořád cítím jako dítě a rodiče zase vědí, že když budou něco potřebovat, vždycky jsem na blízku,“ vysvětluje důvody bydlení s rodiči Oscarem oceněná kráska.

* Herečka JANA PREISSOVÁ nedá na rodiny svých synů dopustit. Starší syn Martin bydlí nedaleko, a tak si je s rodiči neustále na blízku. „Mají mě u nosu, pro ně je to velká výhoda, pro mě občas nevýhoda,“ prozrazuje s narážkou na svou babičkovskou roli. „Vnoučata Matouš a Šimon včetně jejich pejska jsou u nás vždycky vítáni,“ dodává. Všichni společně jezdí v létě na chalupu, kde zavařují i zahrádkaří. „Synova žena Martina mi vždycky pomáhá,“ chválí snachu a jejich skvělé vztahy.

* Soužití pod jednou střechou s rodiči, respektive s tchánem a tchyní, si pochvaluje zpěvák VLASTA HORVÁTH. „Přiznávám, že jsem si tu ze začátku musel zvykat. Teď jsem ale rád, že to takto dopadlo, jsme všichni pohromadě a je to v pohodě,“ říká Vlasta, který má v rodinném domě i nahrávací studio. „Rodiče bydlí v přízemí a všichni spolu moc dobře vycházíme. Vlastně jsem nikdy nechtěla pryč,“ dodala Vlastova žena Markéta.

* V domě rodičů své ženy se zabydlel herec MARTIN DEJDAR. V pražských Modřanech společně obývali řadový domek a soužití jim klapalo  bez problémů, teď  se ale rodinka musela rozdělit. Manželka s dětmi bydlí v Americe, kde syn Matěj studuje na prestižní hokejové škole. Natrvalo to prý ale není, časem se všichni zase chtějí sejít a žít v Praze.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek