Láska jako ve filmu? Neexistuje! Víme proč...

<p>Sníte o princi, jakého potkala Julia Roberts ve filmu Pretty Woman? Zapomeňte!</p>

Spousta žen i mužů si v televizi nenechá ujít filmy Notting Hill či Pretty Woman. Potlačují dojatý pláč, dopíjejí víno a hledí na protějšek s nevyslovenou otázkou: Proč také nejsi tak skvělý?

„Před lety u mě byla dvojice s ,velkým‘ problémem způsobeným právě filmem Pretty Woman,“ vzpomíná psycholog z manželské poradny Jaroslav Benda.

„Po jeho zhlédnutí muž shrnul obsah díla asi takto: „Mazaná čúza klofla přitroublého pracháče.“ Načež se žena rozeštkala a prohlásila, že její partner není schopen lásky, a proto se musejí rozejít. Pokud vím, ten vztah asi o rok později opravdu skončil. Hádka nad filmem mohla být jedním z hřebíčků do jeho rakve.“

Proč nejsi princ?

Zkušenost českého psychologa by určitě přijali s porozuměním i jeho kolegové z Heriot Watt University ve skotském Edinburghu. Právě krkolomný příběh lásky lehké ženy v podání Julie Roberts a znuděného boháče Richarda Gerea je totiž podle nich jedna z klasických „nepravděpodobných vyprávěnek, které lidem kazí realistický pohled na život“.

Podle studie univerzitního týmu fanynky a fanoušci citovaných filmů (plus Láska přes internet, Svatby podle Mary, Zatímco jsi spal apod.) mívají největší problémy v komunikaci se svými partnery a velmi scestná životní očekávání.

„Uměle vykonstruované šťastné konce a násilné dějové zvraty v řadě případů poškozují skutečné vztahy filmových diváků,“ konstatuje vedoucí studie Bjarne Holmes. „Ti totiž cítí potřebu situace ze stříbrného plátna napodobovat, neboť je považují za modelové. Pokoušejí se vlastně v opravdovém životě hrát filmové role, což končívá přinejmenším zklamáním.“

Vlastně je to logické. Řečené filmy dnes plní roli dávných pohádek a nedávných příběhů červených knihoven. Jejich čtenářky se také dojímaly nad,storkami‘ chudých děvčat, která si vzal princ, nebo poctivých služtiček, v nichž našel zalíbení bohatý továrník. Jenomže jim bylo jasné, že jde o iluzi. Rozhodně by svého reálného partnera nenutily, aby se choval jako ten z pohádky.

Snažte se o štěstí (toho druhého)

To se ale dnes bohužel děje. „Pod vlivem filmů získávají někteří lidé nerealistická očekávání,“ říká Bjarne Holmes. „Láska podle nich přijde sama od sebe jako zásah blesku - zejména k osobám, které mají potíže s normálním navazováním vztahů (viz Bridget Jonesová). Ze dne na den jsou bez své zásluhy nesmírně milovány,tím pravým‘, navíc jde jasně o doživotní stav.“

„Ženy i muži často dokonce jako by vyžadovali přehrávání filmových scén: třeba společné koupele se svíčkami a šampaňským a efektní žádosti o ruku,“ usmívá se Jaroslav Benda.

„Místo aby si vytvářeli vlastní rituály a kousek po kousku svůj vztah budovali, vezmou za vděk prefabrikovaným modelem. Čertvíproč, snad z nedostatku času či sebevědomí.“ Jenže hollywoodské cajdáky se do života přenést nedají; alespoň ne natrvalo.

Někdy v tom prý svou roli hraje i cosi jako „syndrom Popelky“. Nastává, když si jeden z partnerů myslí, že je dokonalý, a proto si zaslouží perfektní protějšek. Jenomže ho ne vždy sežene. Tak „bere, co je“. A partnerovi pak dělá ze společného života peklo, protože není ten vysněný.

„Manželští poradci také často řeší potíže dvojic, které po vzoru filmů od života očekávaly trvalé dokonalé porozumění, stále skvělý sex a podobně,“ říká Bjarne Holmes. „To je naprosto nerealistické a vystřízlivění hodně bolí.“

„Vždycky partnerům říkám, ať si váží jeden druhého a usilují o to, aby se navzájem učinili šťastnými,“ podotýká Jaroslav Benda. „Romantické filmy ať berou jako hezkou pohádku, která se čas od času může - když se budou snažit -přihodit i jim. Rozhodně ale nemají právo ani povinnost v ní trvale žít. Vždyť k plnosti života patří také méně šťastné okamžiky.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek