Vendula: Díky pití jsem ztratila práci, muže a nakonec i děti. Chci je zpět!

„Už brzy s tím skončím! Přestanu. Až bude vhodná chvíle.“ To jsem si říkala celé dva roky. „Mám to pod kontrolou, vždyť můžu kdykoli přestat,“ uklidňovala jsem se. A nalila jsem si další skleničku.

Pivo, víno i likéry mi chutnaly vždycky, ale pila jsem je jen příležitostně. Tedy normálně, asi jako většina lidí. Můj život byl dlouho vůbec tak nějak úplně běžný. Včetně starostí. Pak se ovšem něco změnilo. Samozřejmě k horšímu. Nejdřív jsem začala mít pocit, že manžel má milenku. Velmi brzy se podezření změnilo v jistotu: začal chodit s kolegyní! Práskla mi to na něho jedna naše „dobrá kamarádka“.

Ve stejnou dobu jsem měla několik opravdu velkých a zásadních konfliktů se svými pubertálními dětmi. A šéf v práci, který mě štval vždycky, se stal už naprosto nesnesitelným. To se prostě vážně nedalo bez panáka vydržet! Začala jsem se v poledne uvolňovat první skleničkou. Pomohla mi přežít zbytek pracovní doby. Po příchodu domů jsem už měla nachystanou láhev.

Brzy dcera začala chodit za školu a syn si oholil polovinu hlavy. Manžel se přestal se svojí láskou tajit a odstěhoval se k ní docela. Ten den, co za ním zaklaply dveře, jsem se napila už ráno. A taky jsem si už přestala říkat, že brzy přestanu. Bylo mi hrozně! Strašně jsem se bála, že se stane ještě něco dalšího, něco, čemu nedokážu čelit.

Došlo k tomu poměrně brzy. Nejdřív jsem nezvládla schůzku s důležitým obchodním partnerem a dostala hodinovou výpověď. Krátce nato přišla obsílka k soudu – manžel požádal o rozvod. Byla jsem tedy bez muže i bez zaměstnání!

Pila jsem už denně a od rána. Sociální pracovnice, když nás tehdy před termínem rozvodového řízení navštívila, aby na manželův popud zjistila, v jakém prostředí naše děti žijí, mě našla už brzy odpoledne opilou. Kluk s holkou naštěstí zrovna nebyli doma. Ani nevím, kde tenkrát byli, asi u táty. Soud nás rozvedl při druhém stání a svěřil oba potomky do péče otce.

Když soudkyně četla z rozsudku o matce alkoholičce, najednou jako bych se probudila. Proboha, už nemám nejen práci a manžela, ale ani své děti! Dva dny nato jsem požádala kamarádku, jedinou blízkou osobu, která mi zbyla, aby mi to zařídila, že se půjdu léčit.

Kdo protialkoholní martýrium v léčebně zažil, ví, že je to malý očistec tady na zemi. Každého musí poznamenat na celý život. Ale dá se to vydržet. Když jsem v léčebně končila, zrovna tam zaváděli nový druh skupinových sezení s laickými terapeuty.

Psycholog mě vyzval, abych se do nich zapojila, že prý jsem přirozený talent. Neuvěřitelně mi to pomohlo! Kromě pocitu uspokojení, že jsem někomu konečně mohla pomáhat, a ne být jen na obtíž, se mi zvolna začalo vracet sebevědomí. Mám co říct druhým, nejsem už nula… Našla jsem konečně i odvahu najít si znovu práci a vrátit se do života.

Už zase funguju normálně. Manžela jsem ztratila definitivně, s tím jsem smířená. Ale děti chci zpátky! Vím, že to bude těžké, ale chci to zkusit si je zase získat. Zatím ale nevím, kde začít…

Vendula, Ostrava

Právník radí

Vendulu čeká dlouhý boj. Obecně platí, že změní-li se poměry, může dojít ke změně soudního rozhodnutí. Pokud tedy v době rozhodování o úpravě poměrů k nezletilým dětem (tedy také o tom, komu budou svěřeny do péče) byla Vendula označena jako alkoholička, o změnu se jedná, jestliže nyní již prokazatelně alkoholičkou není. Samozřejmě je rozhodné, jak je původní odůvodnění rozsudku formulováno! Teprve poté je možné hovořit o změně poměrů, která musí být významná.

Bude tak jen a jen na Vendule, aby soud, sociální pracovnice, ale především své vlastní děti přesvědčila o tom, že je již schopna se o sebe, ale i o nezletilé plně postarat. Vendula ve svém příběhu neuvádí, zda se se svými dětmi vídá a jaký má s nimi vztah. V každém případě bych doporučila nejprve navázat bezproblémový, důvěryhodný vztah, a teprve poté činit právní kroky. Vendula by si měla uvědomit, že zde to není jen její boj, ale i boj jejích potomků, které si jistě následky jejího dřívějšího selhání nesou dodnes. Děti se totiž mohou samy vyjádřit, s ohledem na svůj věk (zákon uvádí minimálně 12 let), v péči kterého z rodičů chtějí být. Začala bych tedy získáváním důvěry u dětí.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky