Ivana Chýlková: Princeznou jsem byla a pořád jí jsem, i když jsem žádnou nehrála

Ivana Chýlková

Herečka Ivana Chýlková (55) má na svém kontě více než stovku televizních a filmových rolí. Není divu. Ještě dnes mě mrazí v zádech, když ji zahlédnu ve filmu Čas sluhů. A to byla teprve na začátku své úspěšné herecké kariéry.

V předvečer našeho setkání Česko zasáhla ledovka a 10 minut před domluveným termínem mi na mobil dorazila zpráva: „Budu mít mírné zpoždění. Rozmrazuju auto dýl, než jsem čekala.“  Varování bylo zbytečné, dorazila včas.

Vy vůbec nevyužíváte „superstar bonus“ – čtvrthodinku zpoždění?

Nesnáším, když někdo nechodí včas. Mám pocit, že tak člověk dává najevo tomu druhému, že ten jeho čas není tak důležitý. Proto jsem vám hned, jak jsem zjistila, že možná budu mít pět minut zpoždění, poslala zprávu.

Jak se vám parkovalo?

Tady seženu místo vždycky.

Vždycky?

Mám smarta, jediné možné auto, které se hodí na ježdění po Praze a parkování v ní. Můj život se po tom, co jsem si ho pořídila, výrazně zkvalitnil. Pro dva lidi je naprosto ideální a víc se jich tam stejně nevejde. Jenom je málo místa v kufru.

Ve vaší filmografii najdu čarodějnici, soudní psycholožku, macechu… Ale nikde žádná princezna!

Nikdy jsem ji nehrála. Opravdu nikdy.

A nikdy jste po tom netoužila?

Ne, protože princeznou jsem byla a pořád jsem. A hrát sebe není přece žádná zábava. (smích) Je zábavnější vlézt si do někoho jiného, půjčit si ho. Už jako malá holka jsem měla radši výraznější charaktery, než byly princezny. U televize jsem měla takový klidný pocit, že je to pohádka, tudíž vše dobře dopadne, že zlo bude potrestáno. Ale připadalo mi zábavnější, když princeznám třeba ty čarodějnice a macechy ubližovaly, než když se unylá postava jen usmívala a říkala „ano“ a „ne“. Pro kladnou postavu jsem samozřejmě taky měla sympatie, ocenila jsem, že to, jak jsem předpokládala, dobře dopadlo, ovšem jako diváka mě vždycky zajímaly ty druhé. Taková psychoterapie, snažíte se je pochopit a vyznat se v nich. Ta pestrost je vzrušující.

Ivana Chýlková

Když jdete na film, čekáte, že skončí happyendem?

Když jdu na film, tak v prvé řadě doufám, že se mi bude líbit. To je můj soukromý happyend. A když v něm všechno dobře dopadne, tak to je ideál. Ale mám to tak i v životě. Toužím po tom, aby události v mém životě měly dobrý konec. Doufám v to.

Hlásí se k vám lidi na ulici?

Hlásí, ale já to zase až tak neprožívám, abych to někomu nějakým způsobem sdělovala.

Mimochodem, kdysi jste líčila, jak to vypadá, když jdete ve třech i se synem Jáchymem po městě. Že největší zájem je o něj. Ještě pořád platí, že za vámi míří dav holek?

On s námi už nechodí. Ale předpokládám, že to tak funguje dál. Jestli ho to potěší, tak mu to moc přeju. Přece nebudu žárlit na jeho fanynky. Myslím však, že Jáchym to taky zrovna nějak neprožívá.

Taky jste řekla, že vám odjakživa bylo jasné, že syna máte „půjčeného“ jenom na chvíli a užíváte si každý okamžik, co je s vámi.

Ano, to platí. Přijde mi normální, že se v osmnácti sebere a půjde třeba studovat mimo domov... Odloupne se. My mu vlastně děláme jen servis, než se rozhodne osamostatnit. Myslím, že je zdravé, když chce člověk žít svůj vlastní život.

Vy jste se taky „odloupla“ hodně brzy.

Ve čtrnácti jsem odešla studovat do Ostravy. I když jsem to měla do Frýdku-Místku kousek, jezdila jsem domů jednou týdně. Člověk to ve čtrnácti letech doma přece jenom zná. A život je jiný, když ho trávíte v Ostravě nebo v Praze, a ne ve Frýdku-Místku, kde jsou možnosti vystřílené poměrně záhy. Chtěla jsem jít dál.

Proč vlastně neučíte adepty herectví?

Já nemůžu učit.

Škoda, jste známá tím, že říkáte na rovinu, co si myslíte…

Víte co, já bych si ani nevzala na svědomí říct někomu, že nemá talent. Co kdybych se pletla?

Ale to přece vycítíte…

Ano, když s tím člověkem hraju. Vím, jak reaguje, jak reaguju já. Ale kdybych měla ohodnotit někoho, kdo přijde před přijímací komisi s monologem? To bych si vůbec nevzala na triko říct, jestli má, nebo nemá na to být dobrý herec. Navíc si myslím, že by měl mít učitel nějaké řekněme vůdčí pudy. Ty já v tomhle ohledu vůbec nemám. A navíc vidím, jak jsou ty lidi křehký, jak snadno jim můžete ublížit. A konečně si nejsem jistá, že kdybych jim něco říkala, že by to pochopili správně. To bych jim naopak mohla zadělat na mindráky. Neučila bych matiku, jestli mi rozumíte. Tam jsou věci dané. Tady pracujete s lidmi.

Kdyby vám oznámili, že nemáte talent, už byste to podruhé na konzervatoř nezkoušela?

Nezkoušela. K těm lidem, kteří mě přijímali, jsem měla bezmeznou důvěru. Říkala jsem si, že tam jsou, protože mají nějaký klíč na to, aby rozpoznali, jestli ve mně něco je. A za rok přece talent nezískáte. Nedá se někde sehnat, koupit. To je věc, která je daná, kterou jste dostal do začátku jako dar. A vy jste správce toho talentu. Byla jsem nekonečně důvěřivá.

Jakou jste tenkrát měla připravenou variantu, kdyby to nevyšlo?

Žádná jiná varianta nebyla. To je jako s těmi filmy. Prostě jsem doufala v dobrý konec.

Ivana Chýlková

Urazíte se, když vám někdo nabídne roli, ale současně vás pozve na casting?

V dospělém věku jsem na castingu nebyla, jako studenti jsme chodili na kamerovky, tenkrát se tomu neříkalo castingy. Dnes je jiná doba. Myslím si, že je moc hereckých škol a moc herců. A taky, že režiséři moc nechodí do divadel, takže herce vlastně ani moc neznají. Proto jsou castingové společnosti, které nabírají lidi a nabízejí je režisérům.

Režiséři mívají vlastní stáj…

Asi ano.

Patříte do nějaké?

Ne. Mám ráda volnost.

Vidíte, a já vás vnímám jako součást Činoherního klubu.

To ano, ale v Činoheráku jsou po této stránce naprosto otevřené dveře. Jimi pořád vcházejí noví koně a my se naopak můžeme pást, kde chceme, ale taky se kdykoli vrátit. Je to malé divadlo, nefunguje jako velké scény, ale spíš na rodinné bázi.

Nikdy nezapomenu, jak před parapety u oken vykřičených domů, které s vašim divadlem sousedí, visely kalhotky a podprsenky. Prý jste z toho byla dost nervózní.

Já jsem z toho na nervy kvůli divákům. Oni k nám jdou slavnostně oblečeni a naladěni. Míří za kulturou, ale než k nám dorazí, procházejí kolem všech těch veřejných domů, dveřníci je různě tahají dovnitř, mávají na ně. To je přece strašně divný, že přímo v centru je ulice s tolika bordely, nemyslíte?

Když dostanete roli, která je zasazená do nějakého historického období, nastudujete si, jaká v té době byla společenská atmosféra? Jak se třeba lidi k sobě chovali?

To ano, ale jsou to pořád jen vedlejší věci, protože lidi se vlastně chovají a žijí stejně, jenom v jiných dekoracích. Vůbec se nezlepšujou, jen rekvizity k tomu mají jiný. Hlavně jsou pořád stejně nepoučitelní. Takže mě nezajímá období, ale lidi, kostým tomu jen dodá atmosféru. A když to vnímáte v rámci svého talentu, tak vám to chování prostě samo vjede. Jako když si malá holka hraje na prodavačku nebo na královnu.

Na co jste si hrála jako malá holka vy?

My si hráli na Rusy a na Němce.

A vy jste hrála koho?

Jak kdy. Taky podle toho, kolik nás bylo. Hráli jsme si třeba na Čtyři z tanku a pes. Tam bych byla ráda Marusja, pak ještě Janek, ale vždycky jsem hrála psa Šarika. A pak na prodavačky, učitelky, prostě tak, jak si hrají děti. Na co jste si hrál vy?

Na Čtyři z tanku a pes určitě taky.

Určitě jste chtěl hrát Janka!

No, počkejte, já jsem se na ten seriál tenkrát doopravdy rád díval…

To já ale taky! Je to tak osm let, viděla jsem, že někde prodávají Čtyři z tanku a pes a hned jsem DVD koupila. Doma říkám: „Jáchyme, já jsem ti koupila něco, co se ti bude líbit.“ (klepe si s úsměvem na čelo) Tak jsme si to pustili. Teď se to vleklo… Beru, že jsou všechny současné seriály zrychlené, ale tohle bylo až k nesnesení. A když asi 35letý Janek odpověděl na otázku, kolik mu je let, s vážnou tváří „šestnáct!“, Jáchym se rozesmál a prohlásil: „Tak na takovouhle sračku se fakt dívat nebudu. Promiň, mami.“ A tím to skončilo.

Ivana Chýlková

Dokoukala jste se?

Ne. Pro mě to mělo půvab jen ve formě společného sdílení. Ale mě to taky nebavilo. A byla jsem strašně překvapená, jak moc mě to nebavilo.

Pamatujete si na okamžik, kdy vám došlo, že bez Jana Krause nemůžete žít?

Ne. Takhle to nemám, že bych ho uviděla a zešílela. Nikdy se mi nestalo, že by někdo vešel do místnosti a já jsem spadla. Ale je fakt, že během natáčení, kde jsme se seznámili, jsem si říkala, že o něj nesmím přijít, že musí zůstat součástí mého života jako kamarád, jako někdo, kdo zapadl do mé životní skládačky jako puzzle. Někdo, koho vlastně znám odjakživa. Jako o potenciálním partnerovi jsem o něm neuvažovala, protože byl zadaný a já taky. Nakonec se to vyvinulo úplně nečekaně. A vlastně samozřejmě a přirozeně. Čili zase ten happyend. Pro Jeníka tutově.

Váš partner často během své show používá souvětí: „Když má Ivanka ve filmu erotické scény, my s Jáchymem trpíme.“

Já přesně jejich utrpení neznám, ale mohu je ujistit, že už dlouho trvat nebude. Postelové scény po mně za chvilku nikdo chtít nebude.

Měli jste vůbec spolu někdy erotickou scénu?

Ve filmu Musím tě svést mě měl znásilnit. Líbali jsme se a pamatuju si, jak jsem mu říkala: „Líbej mě, prosím tě, normálně! Vždyť mě líbáš jak pangejt!“ Hrát s partnerem erotiku je opravdu zvláštní.

Na konci roku jste si v Show Jana Krause zazpívala. Dokážete si představit, že si vás pozve jako regulérního hosta?

Myslím, že to vůbec nehrozí. On by o to nestál a já v žádném případě taky ne.

Proč ne?

Protože ta show je založená na tom, že se baví s lidmi, které nezná nebo zná málo. Čím míň se znají, tím je to lepší. Čím bych ho tak mohla překvapit, na co by se mě ptal? Jestli jsem byla na nákupu a co jsem koupila? My se pohybujeme v natolik intimní rovině, že cokoli bychom před lidmi předvedli, by bylo jen jako. Bylo by to umělý a proti principu té show.

Jak to vlastně vypadá, když přijdou dva herci domů a řeší, co bylo v práci?

Honza není herec. On moc hrát nechce, dělá show, která ho baví, kterou umí a ve které je výjimečný. Když už jde něco hrát, tak tam musí být nějaký plezír, něco navíc. Každopádně herecké námluvy s Honzou jsou podstatně náročnější než se mnou. Já mám vlastně jedinou variantu: líbí – nelíbí.

O plastických operacích

To je velmi individuální věc. Člověk nikdy neví, co se mu odehraje v hlavě, když si jednoho dne uvědomí, že tu tvář v zrcadle přestává poznávat, že se nějakým způsobem mění. Ale myslím si, že tohle je v životě zařízené dobře. Jelikož vám odchází ksicht, ale současně i zrak, žijete dlouho v iluzi, že vypadáte pořád stejně. Nevím, mně připadá přirozené, že člověk zraje. Ale zatím jsem se tím nějak nezaobírala. Jako jediný problém vidím to, že jsou si ty lidi po úpravě nějakým způsobem podobní, čímž ztrácejí svou jedinečnost.

O kráse

Překvapuje mě názor, že herečka má být hezká. Podle mě by měla být v první řadě osobitá a talentovaná. Ideální je, když je navíc ještě tvárná, a to myslím nejen svým hereckým projevem, ale i tak, že se z ní dá udělat krásná i ošklivá. A taky si myslím, že se hodně špatně hraje, když jste nalíčení na krásno a máte hrát, že je vám blbě. Tomu přece nemůžete věřit, to nemůže být autentické ani vteřinu.

O houslích

V osmi letech u nás ve škole zkoumali, jestli máme nějaké hudební předpoklady. Ptali se, jestli chodím do lidové školy umění, já říkala, že ano. A na co bych chtěla hrát? Tak jsem řekla, že na klavír. Naši mě ale přihlásili na housle, protože na klavír neměli. Jenže housle mě nebavily, protože tam hrozně dlouuuho trvá, než ten tón vůbec najdete, teď to bylo falešně, což mě tahalo za uši… Nakonec mi klavír koupil děda, když jsem chodila do osmé třídy. A já za půl roku odešla na konzervatoř. Pak už jsem neměla čas u něj sedávat.

TAK ŠEL ČAS

1963 Narodila se 27. září. Dětství prožila ve Frýdku-Místku.

1985 Absolvovala DAMU.

1990 Za roli Dany ve filmu Čas sluhů získala ocenění na festivalu Hvězdy zítřka v Ženevě.

1993 Stala se členkou Činoherního klubu v Praze.

1994 Získala Českého lva za roli Olgy Hakunděkové ve filmu Díky za každé dobré ráno.

1998 Narodil se jí syn Jáchym.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek