Martin (55): Svou krásnou mladou ženu jsem bohužel včas neprohlédl

Pozorný a vycházet jí ve všem vstříc. Denně jsem jí kupoval květinu, dával drobné dárky, plnil všechna možná přání, i když mi nezřídka připadala rozmarná. Jenže proč nedovolit ženě s tak trýznivou životní zkušeností drobné libůstky? Moc radosti si ve svých 30 letech neužila. Byla mladá, hezká a rozvedená. Jiřina, maminka tříletého Honzíka. Cítila se osaměle, bezradně, upnula se na mě a já měl najednou pocit, že můj život dostal nový impuls.

Bylo mi dvaapadesát, moje manželství už několik let neklapalo, dospělé děti vedly svůj život, ani v práci jsem se necítil spokojený. A najednou se objevila Jiřina, drobná a křehká víla s velkýma modrýma očima. Trochu utrápená po několikaletém soužití s manželem tyranem, tápající a hledající bezpečný přístav. Náš vztah začal jako přátelství.

Napřed jsem byl pro Jiřinu „vrbou“. Připadal jsem si důležitý a užitečný - po dlouhé době jsem pro někoho něco znamenal. Zamiloval jsem se do ní a věřil, že i ona do mě. Rozvedl jsem se a krátce poté jsme se s Jiřinou vzali. Bývalé ženě jsem koupil dvoupokojový byt a s Jiřinou a jejím synem se přestěhoval do vilky po rodičích. Chtěl jsem být své mladé paní dobrým mužem a malému Honzíkovi tátou.

Zpočátku nám to klapalo. Snažil jsem se být pravým opakem Jiřinina bývalého muže. Hlavně ji k ničemu nenutit, často jsme nakupovali boty, kabelky, značkové oblečení. „Líbím se ti?“ kroutila se před zrcadlem, v očích plamínky. Jak by se mi mohla nelíbit! Ale s jídlem rostla chuť, jak se říká, Jiřina vyžadovala čím dál tím dražší dárky, toužila po luxusních dovolených a můj účet se tenčil. Na námitku, že je třeba trochu šetřit, reagovala pláčem. „Stává se z tebe stejný škudlil jako z mého bývalého muže. Ty mi už nechceš dělat radost, už pro tebe nejsem tak důležitá jako dřív, ty mě přestáváš mít rád!“

Začala mě citově vydírat, sex byl jen za odměnu, což bylo horší než studená sprcha. Její oblíbená věta „dneska jsi byl hodný, zasloužíš si hezké milování“ působila na moje libido jako arktický vzduch. To odstartovalo další výčitky: „No jo, jsi už starý, co bych od tebe mohla čekat.“ V urážkách a ponižování začala přitvrzovat a já se nemohl ubránit pochybnostem, jak to s jejím prvním manželstvím doopravdy bylo. Nebyla tyranem nakonec moje sladká a křehká Jiřina?

Přesto jsem se pořád snažil, polykal jsem odpovědi na její útoky, nereagoval na narážky na můj vzhled, na křečové žíly a řídnoucí vlasy. Trápil jsem se, začalo mě zlobit zdraví a nakonec jsem dostal infarkt. Místo milující a starostlivé manželky jsem po návratu z nemocnice našel doma rozlícenou fúrii. „Tak to jsem si dala! Teď abych se starala o nemohoucího dědka. Jak dlouho se budeš válet na nemocenské?“ Byl jsem zoufalý. Jiřina odhalila svou skutečnou tvář vypočítavé a bezcitné ženské. Když mi oznámila, že podává žádost o rozvod, vůbec mě to nepřekvapilo a souhlasil jsem. Neudivilo mě ani to, že si během mé rekonvalescence našla „adekvátní“ náhradu. Místního podnikatele s tučným kontem a vilou jako hrad. Je mu šedesát.

Prý už na ni přepsal půlku majetku. Aby ji odškodnil za utrpení, které se mnou, tyranem číslo dvě, musela za tři roky manželství prožít. Sebe nelituju, sám jsem si zavařil. Jen bych rád věděl, zda je možné takové vypočítavé potvory jako Jiřina vůbec včas prokouknout.

Metoděj, Praha

Psycholog radí

PhDr. Petr Šmolka

Jedna z tradovaných moudrostí tvrdí: „Mladá žena a starý muž je jako tvrdý chleba a tupý nůž.“ Dvaadvacet let věkového rozdílu by mohlo včas varovat. Pro muže ješitného (který není?) je však podobný vztah balzámem na duši i na některé části těla. Dnes už Martin ví, že si vzal až příliš velké sousto. Navíc připustil, aby s nimi Jiřinčin bývalý muž obrazně řečeno žil dál ve společné domácnosti. Tak usilovně se bránil, aby nebyl despota jako on, až to celkem zákonitě přehnal. Jiřině zjevně chyběly ve vztazích vlastní vnitřní hranice. S bývalým mužem je nepotřebovala, ten je asi dost tvrdě vymáhal; zatímco Martin od ní na počátku žádné ani nechtěl a nějakou dobu se vznášel na obláčcích iluzí o idylickém soužití.

O to tvrdší byl pak střet s realitou. Dnes by možná měl psát děkovné dopisy místnímu podnikateli s tučným kontem a vilou jako hrad. Za to, že od něj převzal pomyslný štafetový kolík. Vypočítavější potvůrka by si totiž dokázala zařídit běh věcí tak, že by se třeba on stěhoval z vilky po rodičích. Ptá-li se dnes, zda mohl Jiřinu včas prokouknout, tak asi mohl. Hlavně měl ale sebrat sílu i odvahu a vytyčit jí včas rozumné hranice. Možná by ze vztahu vycouvala dříve, možná by se až tak „nerozjela“.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek