Budu mu říkat pan P. a neuvedu ani město, kde žijeme, protože mám strach. Pan P. má na svědomí několik sexuálních deliktů, ale žádný zřejmě nebyl tak závažný, aby se na něho nevztahovala amnestie. Takže už je hezky doma v teple, žije z penze své matky, nikde nepracuje (nejspíš také pobírá nějaké sociální dávky) a obtěžuje ženské v našem domě. Bohužel i mě.

Dělá to šikovně. Vždycky si mě vyčíhne, když se vracím z práce, a dává pozor, abych byla sama. Bydlíme v osmém patře, takže jsem jezdila výtahem, ale teď už se radši vláčím do schodů pěšky.

Poprvé si na mě počíhal právě ve výtahu. Nevšimla jsem si ho, byl schovaný za dveřmi. Chtěla jsem vyběhnout ven, ale zatáhl mě dovnitř a stiskl tlačítko s číslem 8. V mezipatře výtah zastavil. „Tak tě mám, ty děvko,“ zasyčel mi do obličeje. Ještě teď cítím ten smrdutý dech. „Jsi hnusná stará mrcha, neopřel bych si o tebe ani kolo, ale kozy máš ještě dobrý!“ Odporně se zasmál, zmáčkl mi prsa a pak pustil výtah nahoru.

Vyklopýtala jsem ven roztřesená, nemohla jsem se strefit ani do klíčové dírky, vběhla jsem hned do koupelny a rychle do sprchy, stála jsem tam pod proudem horké vody a plakala. Tak strašné ponížení! Večer jsem to vylíčila manželovi. Byl vzteky bez sebe, a že na souseda hned vlítne. A taky to udělal. Ten se na něj drze usmíval, hotový měsíček na hnoji. „A máte na to nějakej důkaz? Jo, na chlapa, co seděl, si dovoluje každej. Já jí nic neudělal, ani slovo jsem neřek.“ Manžel mu samozřejmě nevěřil. Rozhodl se, že to ohlásíme na policii jako sexuální obtěžování, ale nepochodili jsme. Nemáme svědky, mně se vlastně nic nestalo, příště mám okamžitě zavolat na linku 158.

„Příště“ nastalo hned za týden. Lezla jsem nahoru po schodech, do výtahu by mě nedostali ani heverem. Máme v paneláku takové dlouhatánské chodby do L, no, a v jednom tom elku na mě číhal. Už jsem chtěla zaječet, jenže on mi hbitě zacpal ústa a zasypal mě takovými vulgaritami, že je ani nemůžu popsat. Pak mi sáhl pod sukni. Vyškubla jsem se mu a začala ječet, ale ani jedny dveře na chodbě se neotevřely! „Zkus zavolat poldy, krávo, a poletíš do výtahový šachty jako holubička,“ zasmál se.

Tentokrát chtěl manžel dát panu P. přes hubu, ale on se mu smál do očí. „To bude klasifikovaný jako napadení. Zkus to, ty chytráku.“ Rozhodli jsme se, že si pracovní dobu zorganizujeme tak, abychom chodili domů spolu. V práci nám naštěstí vyšli vstříc, ale pokaždé to stejně neklapne. Když musím domů sama, třesu se strachy. Pan P. je na stráži.

Sprostě mi nadává a pokaždé mě plácne přes zadek. Mám z toho chlapa hrůzu, dokonce jsem musela k psychiatrovi pro antidepresiva. Nejhorší je ta bezmoc. Policie nám nepomůže, všichni v domě se pana P. bojí, on se nám vysmívá, a pokud potká nějakou ženu, sprostě jí nadává. Fyzicky si troufne jenom na mě, protože jsem malá, štíhlá a navíc po operaci nemůžu moc rychle běhat.

Uvažujeme o tom, že se odstěhujeme, ale proč bychom měli vyklízet pole my? Neexistuje nějaký způsob, jak pana P. zpacifikovat? Do jaké míry může být ženám nebezpečný? Nemůže dojít i k pokusu o znásilnění?

Lubomíra

Psycholog radí

Strach je sice špatný rádce, ale až tak bezmocná by Lubomíra být nemusela. Dokonce by si snad mohla odpustit pěší výstupy do osmého patra a osvobodit manžela z role tělesného strážce. Podobná nadělení jako pan P. hřeší totiž zpravidla na slabost či slušnost svých obětí. Opakované přivolávání Policie ČR, tedy volání na tísňovou linku, by mohlo přinést ovoce; zvláště, pokud by se k ní přidaly některé sousedky. Trestná výprava jejich mužů by sice mohla být efektivní, ale má svá rizika. Bohužel zde totiž neplatí známý výrok pana profesora z filmu Vyšší princip, že „vražda na tyranovi není z hlediska vyššího principu mravního zločinem“. Je totiž sporné, zda by se orgány činné v trestním řízení vyšším principem mravním řídily. Je ale ještě jedna instance, na niž by se obtěžované ženy obrátit mohly – majitel domu. Při troše vytrvalosti by třeba dosáhli toho, aby panu P. zrušil užívací právo k bytu. Jinak řečeno, že by ho vystěhoval.