Odešla jsem od partnera i se dvěma dětmi, už jsem nezvládala živořit v chudobě

Bláznivě jsem se do něj zamilovala. Do Rudolfa, umělce o mnoho let staršího než já. Připadal mi úžasný, charismatický, dokonalý. Teď, po dvanácti letech soužití, od něj i s dětmi odcházím. Když jsme se poznali, byl už rozvedený. Jeho dvě dospívající děti žily s exmanželkou. Chtěl opustit ruch velkoměsta, a když zdědil malý domek po strýci, souhlasila jsem, že odejdu s ním. Zanechala jsem práci učitelky a byt, kde jsem žila s rodiči.

Bylo mi pětadvacet. Ke svému druhovi, talentovanému umělci, který však nedokázal vydržet u žádné práce, jsem vzhlížela. Tu a tam namaloval na zakázku obraz, komponoval, ale jeho příjmy nestačily ani na základní potřeby a nakonec jsem za něj platila i alimenty na jeho děti. Pracovala jsem jako učitelka v mateřské škole, takže příjmy nic moc. Jedli jsme brambory, polévky ze starého chleba, dřevo na topení nám dodávali kamarádi, chodila jsem v sešlapaných botách… Přesto jsem mu porodila dvě děti. Náš domeček chátral, na opravy chyběly peníze.

Rudolf tu a tam něco přitloukl, zalepil, ale bydlet jsme mohli jen v jediné místnosti, která sloužila jako kuchyně i obývák, my dva na peci a naše dvě dcerky na rozkládacím gauči. Žili jsme z mojí mateřské a ze sociálních dávek. Rudolf sliboval, že si najde práci, že půjde do sebe, ale nic se neměnilo. Večer mi hrával na klavír a zpíval milostné písně, má nádherný hlas, a já mezitím počítala, zda nám stačí peníze na školní potřeby pro naše holčičky. Na slušné oblečení. Vždyť v září měly nastoupit do první třídy.

Moje růžové brýle, jimiž jsem léta na Rudolfa nahlížela, se rozpadaly. A když mi Rudolf řekl, že je se mnou nešťastný, že nesplňuji jeho představy o pokorné ženě, protože mám neustále nějaké požadavky, třeba to, že by si měl najít práci, pochopila jsem, že nastal čas na změnu. Ostatně s Rudolfem jsme ani nebyli manželé, což vše usnadnilo. Odstěhovali jsme se, bohužel do obecního bytu ve stejné vesnici, kde má Rudolf domek. A lidé mě začali odsuzovat.

Vždyť jsem opustila chlapa, který se o sebe nedokáže sám postarat! Kdo mu uvaří, kdo mu zatopí? Začaly za mnou chodit cituplné sousedky a domlouvaly mi, abych se k Rudolfovi vrátila. Nikdy předtím nechodil do hospody a teď prý začal, peníze sice nemá, ale vždy ho někdo pozve na pivo, takový vzbuzuje u sousedů soucit. A já, necitelná, která ho léta živila, si klidně odejdu a přestanu se o něj starat. Měla bych se nad sebou zamyslet a neopouštět ho! Co mám dělat?

Julie, Litoměřicko

Psycholog radí

Láska údajně i hory přenáší. Občas se přitom ale pořádně nadře.

Soužití s charismatickým bohémem může mít nepochybně svůj půvab. Ten se však zpravidla začne vytrácet v okamžiku, kdy nezaplaceným složenkám je skoro jedno, zda náš bohém má či nemá zrovna chvíli tvůrčího bujení. Julie už na počátku vsadila vše na poněkud chromého koně. Odešla jak ze svého prostředí, tak z dosavadní práce. Pokud láska prochází žaludkem, tak v tom jejich měla poměrně dost místa. Brambory a občas nějaká ta polévka ze zbytků jej příliš nezaplní.

Láskou nesplatíme složenky, obvykle za ni nenakoupíme ani otop na zimu, natož pak, aby se do ní mohly obout a zachumlat naše děti. Autor úsloví o lásce žaludkem procházející to asi tak nemyslel, ale byl v tomto případě i prorokem. Stačí jen, když si představíme, v co se mění žaludkem prošlá potrava!

Julie nakonec učinila alespoň jedno moudré rozhodnutí – dokázala se své „koule na noze“ zbavit. Žádné komentáře cituplných sousedek by si neměla příliš připouštět – ty ji ani její děti nenasytí.

Pokud se některá z nich chce o pana umělce postarat, měla by jí dát své požehnání. V lepším případě by mu měla vybrat sousedku dobře situovanou – tak, aby mohla za Rudolfa platit Julii výživné na jeho dvě dcerky.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky