Syn si vybíjí vztek na své ženě i dcerách. Já ho nikdy neuhodila, mrzí mne to!

Poznám to na něm, sotva se vrátí z práce. Rty má semknuté a zuby stisknuté, v očích vztek. Už jen najít záminku, jak si ho vybít. A ta se najde vždycky. „Cos to zase uvařila za hnusný jídlo?“ houkne na mě a zvedne pokličku. Kuře se zeleninou a rýží krásně voní po celé kuchyni a vnoučata, vyhládlá po sportování, se na ně těší.

„Tohle jíst nebudu,“ dodá, aniž by ochutnal, a jde si demonstrativně namazat chleba. Pak si sedne do křesla a začne číst noviny. Mám chuť na něj zařvat, ale radši mlčím. Jakoukoli reakcí bych jen přilila olej do ohně. Po jídle se pustí do dětí, zda mají všechny úkoly. Zkontroluje známky. Lucka, chodí do čtvrté třídy, dostala trojku z angličtiny! A nic neřekla! Vrazí jí facku.

Vystartuju na její obranu. „Taky jsi nosil trojky. A nebila jsem tě!“ „Ty se do toho vůbec nepleť,“ řekne a vrazí Lucce druhou. „To máš za to, že řveš!“ Pak vynadá starší Ingrid, protože má v aktovce nesnědenou svačinu. Nakonec seřve manželku, moji snachu, protože mu špatně vyžehlila košili a navíc mu někde zašantročila manžetové knoflíčky!

„Máš je přece na nočním stolku,“ pronese snacha a jde přežehlit tu košili. Lucka už nepláče, ale sedí jako zařezaná. Ingrid jen obrátí oči v sloup. A pak jí špitne: „Neber si to. Vždyť ho znáš. Zase vyšumí.“ A stiskne jí ruku.

Tyhle situace nesnáším. I když vím, že syn opravdu zase vyšumí. Druhý den přinese manželce kytku a dcerkám nějaký dárek. Bude si s dětmi hrát, o víkendu vyrazí s rodinou na výlet a bude legrace.

Tak je to vždycky. Po záchvatech nekontrolovatelného vzteku přichází pokání v podobě dárků, zábavného programu a dobrých skutků. Vím, že syn má náročné povolání, kde se musí maximálně ovládat, ale vybíjet si stres a napětí na rodině? Mluvit s ním na toto téma je však zbytečné, vždycky se rozčílí a ten, kdo to odnese, jsem já. Nemám právo se plést do jeho rodinných záležitostí. Ale já jsem přece taky jeho rodina. Jeho matka. A babička jeho dcer. Myslím si, že mám právo bránit svá vnoučata, když se jim děje bezpráví a jejich matka není schopna zakročit. Ona se totiž mého syna bojí.

Myslím, že jsem udělala chybu, když jsem se po manželově smrti přistěhovala k nim do vily. Zdánlivě mi tu nic nechybí. Mám vlastní pokoj, jsem s milovanými bytostmi. Vařím jim, a dělám to s láskou, se snachou vycházím skvěle a mám ji ráda jako vlastní dceru. Jen o těch synových záchvatech vzteku si s ní promluvit nemůžu. Tohle téma je tabu. „Je mu to pak líto a snaží se věci napravit,“ říká na jeho obhajobu.

Jako dítě jsem slízla spoustu facek od své matky a zůstaly mi na duši. Ty nespravedlivé… Synova výchova ode zdi ke zdi mě deptá. Facky nic neřeší. A snacha se uzavírá čím dál tím víc do sebe. Mám o ni strach.

Andrea, Hradecko

Psycholog radí

PhDr. Petr Šmolka

Vícegenerační soužití má jistě některé výhody, zároveň však mívá i řadu úskalí. Role prarodiče bývá v podobných případech hodně složitá. Je přirozené, že by chtěl chránit ty nejzranitelnější, tedy vnoučata.

Když ale v jejich prospěch zasáhne, často tím pouze přilije olej do pomyslného ohně. Její syn je kapku „horká hlava“. Je sice fajn, že rychle vychladne a pak se snaží své předchozí běsnění kompenzovat, z dětí tím však vychová v lepším případě bytosti poněkud neurotické, v horším třeba i závažněji duševně nemocné. Možná se jen potřebuje odreagovat – kdyby šel naštípat dříví nebo tlouci do boxovacího pytle, tak nic proti. Nelze ovšem vyloučit, že jeho záchvatovité výstupy mají nějaký organický podklad.

Podobně se někdy projevují i drobné epileptické poruchy. Lze je diagnostikovat na EEG, pokud se potvrdí, tak je lze i celkem úspěšně léčit. Doma ale není nikdo prorokem. Těžko předpokládat, že by si nechal domluvit matkou nebo manželkou. Jedna z nich by se však mohla vydat i sama do některé z poraden pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Nejenže by dostala potřebnou podporu, ale třeba by se jim tam nakonec podařilo dostat i toho soptíka. Není třeba žádné doporučení, stačí se telefonicky objednat, služby jsou bezplatné, je možno vystupovat anonymně, adresář je na www.amrp.cz.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek